-
-
Sešel se rok s rokem a přibližně padesátka bohuslavických farníků opět nasedá v brzkých ranních hodinách před kostelem do autobusu a vyráží vstříc poutním dobrodružstvím, tentokrát za svatou Ludmilou. Prvním zastavením na naší pouti, po případném zdřímnutí v autobuse, bylo poutní místo Kalvárie u Jevíčka. Barokní kostel a přilehlé stavby vybudované na vrcholu kopce jsou inspirovány jeruzalémskou Golgotou. Navštívili jsme tak Boží hrob, Getsemany, místo ukřižování a kámen pomazání jakož i místo zesnutí Panny Marie a jeskyni narození. Ti, kteří navštívili Svatou zemi, si tak mohli připomenout atmosféru těchto míst a ti, kteří zatím tuto zemi nenavštívili, si mohli dokreslit obraz svých představ pomocí těchto napodobenin. Tento komplex budov nechal vybudovat dědic jaroměřického panství jako projev díků za odvrácení morové nákazy. Po společném foto pod kalvárií jsme pokračovali směr Kolín. Vlastně ani nevím, jestli stojí v pěkné rovině, ale vím, že tam mají krásný kostel svatého Bartoloměje. Paní průvodkyně nás provedla touto gotickou stavbou včetně kostnice. Po občerstvení na prosluněném náměstí kávou či vínem (probíhal tam vinný košt) jsme se vydali do Staré Boleslavi. V kostele Nanebevzetí Panny Marie, který jsme navštívili i při loňské pouti, jsme slavili mši svatou. Po modlitbě za vlast u Palladia země české měli všichni možnost si ho také prohlédnout. Následovala návštěva nově otevřené baziliky svatého Václava, kde byl svatý Václav zavražděn svým bratrem Boleslavem I. Po přesunu do Brandýsa nad Labem, což byl už jen opravdový kousek, jsme se mohli těšit na večeři a po dlouhém dni i na odpočinek.
Posilněni společnou snídaní jsme další den vyrazili na Levý Hradec. V kostele svatého Klimenta, který je nejstarším kostelem v Čechách a který založil první český kníže Bořivoj, manžel svaté Ludmily, jsme prožili nedělní mši svatou. Toto na první pohled skromně vypadající místo v sobě nese krásu, kterou čas ještě více umocnil. Dalším místem naší pouti byla Budeč. Příjemnou procházkou jsme vystoupali k místu, kde bylo průvodně hradiště a kde vyrůstal kníže Václav a učil se podle legend žaltáři. Je pravděpodobné, že zde s ním pobývala i jeho babička svatá Ludmila, které byla svěřena výchova nezletilého knížete po smrti jeho otce. Prohlédli jsme si jedenáct století starý kostel sv. Petra a Pavla a místo, kde byly vyznačeny základy zbořeného kostela Panny Marie. Za krásného slunného počasí jsme nasedali do autobusu a vydali se směr Praha - do kostela svaté Ludmily na Vinohradech. V tomto novogotickém svatostánku nás svým vlídným hlasem přivítal místní farář a zasvětil nás do historie kostela. Dozvěděli jsme se také, kdo z osobností veřejného života tento kostel navštěvoval či navštěvuje a kdo v něm přijali svátost manželství. Na závěr jsme měli možnost zazpívat píseň o svaté Ludmile za doprovodu zdejších nádherně znějících varhan a také vyposlechnout tento jedinečný nástroj, na který zahrál otec Vojtěch. Po drobných peripetiích s dopravou jsme se přesunuli na Pražský hrad, a to konkrétně do baziliky svatého Jiří, kde jsou uloženy ostatky svaté Ludmily. Stihli jsme se ještě společně pomodlit, a byl konec prohlídkového času. A tak jsme se po menším rozchodu museli rozloučit s Prahou a vydat se směr Brandýs nad Labem, kde nás už čekala teplá večeře a odpočinek.
Následující den jsme opustili místo našeho ubytování a vydali se do Svatého Jana pod Skalou. Jde o malebné místo v Chráněné krajinné oblasti Český kras s tyčící se mohutnou skalní stěnou, na jejímž vršku je kříž. Podle legendy zde v jeskyni čtyřicet let pobýval první český křesťanský poustevník Ivan, kterému se zjevil Jan Křtitel a předal mu dřevěný kříž. Ivan se také podle legendy za podivných okolností setkal s Bořivojem, který při štvanici postřelil Ivanovu laň. Toto i další zajímavosti tohoto místa nám v kostele svatého Jana Křtitele povyprávěl bývalý pan starosta této obce, a to včetně překotné historie přilehlého kláštera, který v průběhu let byl koželužnou, prádelnou, učitelským ústavem, táborem nucených prací, věznicí, školou ministerstva vnitra, kde se školili příslušníci státní policie. Nakonec byl klášter vrácen církvi a nyní je zde Vyšší pedagogická škola. Zdejší kostel je propojen přímo s jeskyní, kde poustevník přebýval. Stihli jsme ještě vyšlapat na vyhlídku ke kapli povýšení svatého Kříže a určitě by stálo za to, vyšplhat se až na vrchol skalní stěny, ale na to nám už nezbýval čas. Čekala nás mše svatá v kostele svaté Ludmily na Tetíně. Tetínské hradiště bylo místem pobytu a vraždy první české světice kněžny Ludmily, kterou nechala uškrtit její snacha Drahomíra. Dále jsme si prohlédli kostel svaté Kateřiny a kostel svatého Jana Nepomuckého, místo, odkud nechal svatý Václav převézt ostatky své babičky do baziliky svatého Jiří na Pražském hradě. Z vyhlídky na místě pozůstatků středověkého hradu byl hezký pohled do krajiny, kterou protéká řeka Berounka. Posledním poutním zastavením byl Sázavský klášter, kde působil svatý Prokop, první opat tohoto kláštera, ve kterém byly slouženy slovanské bohoslužby. Modlitbou a zpěvem „Postrachu zpupných v dobách všech, s jakou to slávou, zdviháš se mocný v srdci Čech, tam nad Sázavou“…… jsme se v kryptě kostela, kde jsou uloženy ostatky svatého Prokopa, rozloučili s tímto místem a vydali se domů. Pak už jen nezbytná zastavení k občerstvení, veselé sdílení, poděkování organizátorovi, který ověřil naši poutní pozornost kvízem vztahujícím se k poutním místům, a autobus s poutníky dorazil domů. Věřím, že nejen mně se mlhavé představy o svědcích víry, které tak často ve společné modlitbě prosíme o přímluvu, rozjasnily, zostřily a nabraly jasnějších kontur a barev. A byl to také opět příjemný čas, ve kterém jsme mohli pobýt více spolu a vzájemně se svou přítomností obohatit.
Zuzana Černá
Papež František vyhlásil na letošní rok první Světový den seniorů a prarodičů. Bude se slavit vždy čtvrtou neděli v červenci, tedy v blízkosti památky sv. Jáchyma a Anny, prarodičů Pána Ježíše. V letošním roce tento první den dobře zapadá do slavení Roku rodiny, vyhlášeného rovněž papežem Františkem.
Při vyhlášení papež na adresu seniorů zdůraznil: „Jejich hlas je cenný, neboť chválí Boha a uchovává kořeny národů. Připomínají nám, že stáří je darem a prarodiče jsou spojujícím článkem mezi různými generacemi, aby mladým lidem předávali zkušenosti života i víry.
Cílem je, aby se co nejvíce seniorů mohlo fyzicky zúčastnit nedělní liturgie. Farníci tak mají pomoci zvláště těm, kteří se do kostela sami a běžně nedostanou, zvláště nemají-li možnost dopravy. Senioři mohou účastí na mši získat odpustky – pokud se zúčastnit nemohou, stačí sledování bohoslužby skrze média.
Druhým důležitým bodem tohoto Světového dne je návštěva seniorů. Každý má v tento den navštívit své prarodiče či rodiče a seniory, kteří žijí v osamění. V době sociálního odstupu způsobeného nejen pandemií je návštěva projevem toho, že existuje způsob, jak seniorům projevit blízkost. Návštěva staršího člověka, který žije sám, je také jedním ze způsobů, jak získat v tento den plnomocné odpustky.
Papež František napsal k tomuto dni všem seniorům poselství. Můžete si je přečíst ZDE.
Dekret o možnosti získání odpustků naleznete ZDE.
Pastorační pokyny pro slavení Světového dne seniorů jsou k dispozici ZDE.
V naší farnosti představíme toto poselství v pátek 23. 7. po večerní mši svaté ve farním kostele. Toto poselství si pak může každý účastník odnést domů a vzít ho také těm, kteří se do kostela nedostanou.
Modlitba k prvnímu Světovému dni prarodičů a seniorů 25. července 2021
Děkuji ti, Pane, za útěchu tvé přítomnosti:
i v časech osamocení
jsi ty mou nadějí a důvěrou,
jsi mi skálou a útočištěm od mládí!
Děkuji ti, že jsi mi dal rodinu
a požehnal mi dlouhým životem.
Děkuji ti za chvíle radosti i těžkostí,
za sny, které se v mém životě již splnily,
i za ty, které mě teprve čekají.
Děkuji ti za tento čas obnovené plodnosti,
ke kterému mě voláš.
Dej mi, Pane, více víry,
učiň mě nástrojem svého pokoje,
nauč mě, jak objímat ty, kdo trpí víc než já,
jak nepřestávat snít
a o tvých divech vyprávět novým generacím.
Chraň a veď papeže Františka a církev,
aby světlo evangelia dosáhlo až na konec světa.
Sešli svého Ducha, Pane, ať obnoví svět,
aby se utišila bouře pandemie,
chudí došli útěchy a skončily se války.
Podpírej mě v mé slabosti a pomáhej mi žít naplno
každý okamžik, který mi dáváš,
v jistotě, že ty jsi se mnou po všechny dny
až do konce věků. Amen.
Milovaní bratři a sestry v Kristu,
zdravíme vás s přáním Kristova pokoje v den, kdy si naše diecéze připomíná 25. výročí svého založení. Společně dnes děkujeme za dílo, které Bůh vykonal a koná v našich životech a skrze nás ve společenství místní církve naší diecéze.
Uplynulá léta byla pro nás společnou cestou s Bohem. Mohli bychom dnes s hrdostí vypočítávat mnoho dobrého, co se za čtvrtstoletí v diecézi povedlo, ale zároveň také s pokorou vyznávat, že jsou věci, které se nedařily a nedaří. Chceme si ale především spolu se svatým Pavlem uvědomit, že to všechno, co jsme prožili, nás nějakým způsobem proměnilo, neboť „milujícím Boha všechno napomáhá k dobrému.“[1] Vždyť Bůh nás stále více touží přetvářet ke svému obrazu – k obrazu Nejsvětější Trojice.
Číst dál: Pastýřský list k 25. výročí založení diecéze
Nevím, zda si ke svému postnímu úsilí někdy přibíráte určitého nebeského přítele, který vás doprovází na stezkách obrácení a obnovy křtu. Pokud ne, vězte, že církev nám (a zvláště letos) dává za průvodce sv. Josefa, jehož patronát se tradičně rozprostírá nad postní měsíc březen. Na cestu s tímto patronem vám chci nyní nabídnout stručnou inspiraci, která dobře ladí právě s probíhající postní dobou.
Všimněme si, že o svatém Josefovi je v Novém zákoně řeč pouze ve vyprávěních o Ježíšově příchodu na svět a o jeho dětství: nejprve se tento spravedlivý muž trápí nad rozhodnutím rozejít se s těhotnou snoubenkou Marií, a po andělově pokynu ve snu ji k sobě přijímá; putuje pak ke sčítání do Betléma, a protože se právě tam narodil malý Ježíš, patří pěstoun Páně neodmyslitelně k našim betlémům; s matkou a dítětem následně prchá do Egypta a vrací se zpět po Herodově smrti, přičemž se usazuje v Nazaretě; spatřujeme jej rovněž při zasvěcení v chrámě a také po dvanácti letech při krušném hledání svěřeného Syna na tomtéž místě; pod jeho vedením a v jeho přítomnosti pak Boží Syn vyrůstá v Nazaretě v dospělého člověka. Kristovým veřejným vystoupením však Josef zcela mizí ze scény a žije pouze ve vzpomínce Ježíšových rodáků, kteří v nedůvěře vůči jeho božské moci konstatují, že je přece synem tesaře Josefa (srov. Mt 13.55; Lk 4,22). Takové utichnutí ovšem ve skutečnosti vyjevuje sílu pravého Josefova otcovství. Otec je totiž zásadní postavou právě v růstu a rozvoji svého dítěte; pokud nechává svého potomka zdravě dozrát a citlivě a správně jej vychovává, stává se z dítěte samostatná svobodná osoba, která se od otce odlučuje, a přitom v sobě uchovává a rozvíjí všechny dobré otcovy vklady. Josef se tedy v evangeliích vytrácí, ale zůstává svým plodným otcovstvím v základu přítomen v celém Ježíšově díle. To je tajemství skrytosti, a to nejen téhle otcovské. V našem životě se mnohdy zdá, že vynaložené úsilí je zbytečné, že námaha nebyla pochopena a zúročena, že vložené prostředky zůstaly bez odezvy… Svatý Josef nás učí, že tomu tak není. Každý skrytý (a často nepopulární) krůček nebo čin lásky, služby, věrnosti, zbožnosti, výchovy či morálního zápasu Bůh používá nebývalým a netušeným způsobem – pro dílo spásy, pro vítězství nad zlem, pro posilu potřebným, pro růst církve, pro posvěcení našich blízkých… Tuto skrytost nám připomněl Ježíš na Popeleční středu, když v evangeliu vyzdvihl modlitbu, půst a dobročinnost v soukromém rozměru našeho života: Bůh odplácí těm, kteří bez okázalosti žijí podle evangelia. Je-li tedy postní doba především dobou našeho skrytého zápasu o obrácení, a tak tichého růstu víry a lásky podle Ježíšova vzoru, pak můžeme mít ve svatém nazaretském tesaři skvělého ochránce a průvodce pro každoroční čtyřicetidenní – zvláště pak letos, kdy je strážci Svaté rodiny věnován v církvi celý rok při příležitosti 150. výročí vyhlášení Mariina snoubence ochráncem církve.
P. Vojtěch Janšta
