Copyright 2021 - Římskokatolická farnost Bohuslavice u Hlučína

Komentář k nedělnímu Božímu slovu

Rozjímání Božího slova k 5. neděli postní  B

Jer 31,31-34; Žid 5,7-9; Jan 12,20-33

V životě jsme nuceni či vyzýváni k tomu, abychom uzavírali všemožné smlouvy – kupní, pachtovní, o dílo, o výpůjčce, nájemní atd. A s případným neplněním obsahu smlouvy jsou spojeny sankce – trestné poplatky, pokuty, kompenzace apod. Obě smluvní strany se totiž dobrovolně zavazují, že splní to, co slibují, a berou na sebe odpovědnost i případné následky. V biblické řeči je vztah Boha ke svému lidu častokrát vyjadřován a rozvíjen právě pomocí pojmu smlouva. Vlastně už na počátku, když Bůh postavil člověka do pozemského ráje, se obě strany smluvily na vzájemném vztahu, věrnosti a blízkosti. Po tragédii prvotního hříchu však byl vztah s Bohem ze strany člověka výrazně porušen. A tak v závěru příběhu o potopě líčí biblický autor, jak Hospodin opětovně uzavírá smlouvu s Noemem, a tak zástupně s celým lidstvem. Bůh začíná s člověkem znovu. Konkrétní dějinné vyjádření pak představuje smlouva, kterou Hospodin skrze Mojžíše uzavírá na hoře Sinaj: izraelský lid je vysvobozen z egyptského otroctví a Hospodin se zavazuje, že lid, který si z lásky a bez zásluh vyvolil, bude mít stále jako svůj lid, který povede a bude o něj pečovat; lid se pak zavazuje, že bude smlouvu s Hospodinem zachovávat, že se bude držet všech přikázání, že bude ctít Hospodina a neodvrátí se k jinému božstvu. Izrael si je vědom kleteb, které jsou spojeny s nedodržením Zákona, trestů, které přijdou, když lid svého Boha opustí a svévolně sejde z cesty (srov. Dt 27-28). Nicméně souhlasí, že poslušně splní všechno a Hospodin bude jeho Bohem. Bohužel toto odhodlání netrvalo dlouhou dobu a záhy židé podlehli pokušením okolních božstev a pohodlnější morálce, a tak na sebe svolával tresty, před nimiž je Hospodin varoval. Tyto odvraty od víry Mojžíšovy barvitě popisuje kniha Soudců, která ovšem ukazuje rovněž Hospodinovu věrnost, s níž se Bůh ustavičně smilovává nad lidem, který k němu úpí a chce začít znovu. Bůh svou smlouvu dodrží, lid nikoli; a přece Hospodin nenechá Izrael ve štychu s odůvodněním, že si za to může sám, protože nedodržel smlouvu, a tak nyní pyká za své hříchy, takže nemůže počítat s Boží přízní. Naopak Bůh je ten, který pořád nabízí svou blízkost a pomoc, protože mu jde o jeho vyvolený národ. Tento vzorec se v dějinách Izraele objevuje stále znovu, přičemž nevěrnost Božího lidu vrcholí tragédií zničení království, chrámu a země Babyloňany s následným vyhnanstvím. Izrael do dna pije kalich hořkosti za své hříchy, zločiny a bezbožnosti.

Ani v této chvíli však Bůh neustupuje ze scény. Prostřednictvím proroků zaslibuje opět záchranu. V dnešním prvním čtení jsme slyšeli taková Hospodinova slova v podání proroka Jeremiáše: „Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu: ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země … vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem! … Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího.“ Bůh tedy opět přichází s příslibem něčeho nového, ačkoli lid zklamal na celé čáře. Bůh neopouští Izrael a takřka tvrdošíjně trvá na smlouvě. Tato však má být zcela nová a má působit zevnitř, nikoli pouze zvenku jako nařízení či přikázání.

Křesťané spatřují naplnění tohoto proroctví v Ježíši Kristu. Vždyť když se Bůh stal člověkem, spojil nebývalým, novým a intenzivním způsobem nebe se zemí. V Kristu se nová smlouva mezi Bohem a člověkem stává skutečností. On přináší lidstvu Boží blízkost a člověka vrací do Boží náruče. Proto tedy Ježíš hlásal Boží království, uzdravoval, vyháněl zlé duchy, přinášel pokoj, naději, milosrdenství a odpuštění. Není divu, že Janovo evangelium popisuje Ježíše jako mocnou osobnost, která oslovuje stále více lidí. Zvláště po vzkříšení Lazara mnozí v Ježíše uvěří. A když Nazaretský Mistr vjíždí slavně do Jeruzaléma, jeho nepřátelé bezmocně pronesou: „Vidíte, že vůbec nic nezmůžete. Hle, celý svět jde za ním!“ (Jan 12,19) To ilustruje i úvodní část dnešního evangelia, v níž pohané vyhledají apoštoly s prosbou: „Rádi bychom viděli Ježíše.“ Ano, tito hledající zbožní ne-židé přicházejí, aby objevovali jediného Boha v kontrastu ke všemožným bizarním kultům a bájím o bozích, jichž byl plný tehdejší starověký svět, a touží se setkat se známým Ježíšem. Autorita a popularita Nazaretského Mistra stoupá. Jak ovšem Ježíš reaguje na tuto informaci o zájmu řeckých poutníků? Odpovídá: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.“ Na více místech Janova evangelia se do této chvíle zdůrazňuje, že Ježíšova hodina ještě nepřišla (srov. Jan 2,4; 7,30; 8,20); nyní tedy už tato hodina přichází (srov. také Jan 13,1; 16,32; 17,1) – co to znamená? A co znamená, že Syn člověka bude oslaven? Ježíš to vysvětluje následujícím srozumitelným příměrem z přírody: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek.“ Kristus sám je tedy tím zrnem, jež dobrovolně zapadne do hlubiny smrti a tímto sebezmařením vydá užitek pro celý svět. Ježíš ví velmi dobře, že tato nová smlouva, kterou přináší lidstvu, se dokoná právě a jedině skrze jeho láskyplnou oběť, protože mezi člověkem a Bohem dosud stojí ohromná hradba zla, hříchu a smrti, která brání novému a plnému spojení. Ježíš tedy v souladu s Otcovou vůlí bere na sebe tuto hradbu, veškeré zlo, a tak umožňuje naše spojení s Bohem. Ve mši svaté, která je zpřítomněním Ježíšovy oběti na Kalvárii, slyšíme pokaždé slova: „Toto je smlouva nová a věčná.“ Tak Bůh dokonává svůj příslib nové smlouvy s každým z nás. Vždyť právě díky tomuto smíření s Bohem se můžeme stávat Božími dětmi, můžeme Boha oslovit kdykoli a kdekoli, můžeme jej mít ve svém srdci, můžeme přikleknout do zpovědnice a v krátké chvíli vyznat své hříchy a dosáhnout odpuštění, můžeme směřovat k nebi a mít sílu s Bohem procházet veškerými těžkostmi našeho života. To je smlouva vpravdě napsaná uvnitř, v našich srdcích, je to proměna člověka, žádný nový vnější pokyn, nová instrukce či nový režim.

Je důležité si uvědomit, za jakou cenu můžeme takto nově navazovat vztah s Bohem. Ježíš nezůstává u své popularity a vážnosti, naopak. Svou hodinou, svou láskou až za hrob popírá u svých současníků veškeré své dosavadní úspěchy, protože odsouzenec na dřevě kříže byl považován za prokletého (srov. Dt 21,23; Gal 3,13) a jeho dílo přišlo vniveč. Ježíš na sobě nese veškerou tíhu zla. Nebyla to žádná maličkost. Proto také na dalších řádcích evangelia vyjevuje své obavy: „Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Tato slova, která jakoby zrcadlí Ježíšovu úzkost v Getsemanech, poukazují na hrůzy kalvárského utrpení, ale rovněž na Otcovu blízkost – nebeský Otec je oslaven v těchto pašijích svého Syna, protože ukazují Boží lásku až do krajnosti a jeho konečné vítězství nad zlem. Ve druhém čtení autor listu Židům vystihl tentýž proces utrpení Syna a jeho oslavení jinými slovy: „Kristus … přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu … Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají.“ Ježíš nás tedy podle svých dnešních závěrečných slov skutečně táhne k sobě ze svého kříže, na kterém je před světem vyvýšen, ustavičně všechny přitahuje pouty lásky do Boží blízkosti, kterou nám sjednal a otevřel svou prolitou krví, smlouvou novou a věčnou.

Takto bychom, bratři a sestry, ve světle dnešního Božího slova měli rozjímat o nadcházejících Velikonocích. Ale nejen to. I současná doba hledá spásu a mnozí touží po milostiplných velikonočních svátcích, ačkoli nevědí, jak k nim dospět. I dnes, možná zvláště v této chmurné a obtížné době, lidé podobně jako tehdy ti pohané v Jeruzalémě hledají Ježíše a rádi by ho viděli, protože o něm už slyšeli. Ale neřeknou to takhle nahlas a jasně. Kde mají Ježíše potkat jinde než skrze nás křesťany a skrze církev! Mnohdy mají pouze onen pokřivený mediální obraz o církvi, která je hamižná, lakotná a zbohatlická, nemravná, prohnilá a povrchní, takže něco jiného hlásá a něco jiného žije. Jak se jinak mohou setkat se skutečným Kristem a hloubkou evangelia než díky našemu svědectví? Je třeba se vyhnout dvěma extrémům: první spočívá v tom, že budeme příkře odsuzovat zlobu, povrchnost a zvrácenost světa a společnosti a nedbalost o Boží přikázání a se starozákonní kletbou na rtech pro odpadlíky se uzavřeme do své bubliny vlastní duchovní a morální úrovně. V druhém extrému budeme mít sklon všechno uhlazovat, jednat nekonfliktně, nikoho si neznepřátelit, nehovořit o sporných tématech, už vůbec ne o hříchu nebo Božích přikázáních, a usmívat se na všechny strany tak, aby naše uvědomělé křesťanství bylo stále populární a přijatelné. Ježíš nám dnes naznačil jinou cestu, kterou se máme ubírat, abychom jej v naší službě následovali: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný.“ Pokud budeme zahledění jen do sebe a budeme v první řadě usilovat o svůj úspěch, blaho a sobecké cíle, nakonec ztratíme všechno; pokud se však budeme ochotni z lásky zříci toho svého, vyjít vstříc druhému a nelpět na své představě a na svých jistotách, pak se otevřeme věčnosti a pozveme k ní i ty, k nimž budeme přistupovat. Nakonec je to jednoduše zase o tom samém: z lásky vycházet vstříc druhému, umět se zapřít upozadit, překonat, nasadit pro bližní, odpustit, mít zájem a naslouchat, pomoci a povzbudit… Tato mentalita darování a ztrácení, mentalita umírajícího zrna nás připodobňuje Kristu samotnému, takže pak můžeme být i pro tento svět hlasateli spásy, i skrze nás bude Ježíš moci přitahovat všechny k sobě. Vybavuji si jednoho člověka, který se na svých vysokoškolských studiích setkal se skupinou mladých křesťanů. Na tomto společenství jej zaujalo něco, co sám neměl ani neviděl kolem sebe: ti lidé měli v sobě jakousi hlubší naději a radost; a tak on sám zatoužil být rovněž takový, přidal se k nim a dospěl k živé a radostné víře v Krista.

Povzbuďme se pro letošní neobvyklé a omezené svátky velikonoční jistotou, že Bůh nás stále vtahuje do své věčné smlouvy s lidstvem, že se o nás uchází a vše potřebné pro nás v Kristu vykonal. Rozhodněme se mu být podobní a odumírejme hříchu, sobectví, pohodlnosti, jakékoli neochotě a rozmrzelosti a následujme jej v zápase o vítězství lásky a života, aby se evangelium stalo čitelným a přitažlivým i pro hledající pohany dnešního světa.

P. Vojtěch Janšta

Rozjímání Božího slova ke 4. neděli postní B

2 Kron 36,14-16.19-23; Ef 2,4-10; Jan 3,14-21

Příběh o potopě je patrně jedním z nejznámějších starozákonních vyprávění, snad právě pro svou dramatičnost a názornost. Už dětské Bible v obrázcích archy a zachráněných zvířátek přibližují malému čtenáři mýtus starý takřka jako lidstvo samo. Bible přebírá toto vyprávění s jeho základním poselstvím: zlo, hříchy a nepravosti lidstva se rozmohly do takové míry, že Bůh se rozhoduje skoncovat s dosavadním zvrhlým stvořením a hodlá je obnovit radikální očistou. Ať už je historicita takového vyprávění jakákoliv, z biblického líčení vyplývá zásadní poselství: Hospodin po skončení potopy slibuje, že už nikdy nezpustoší zemi. Na znamení míru klade do oblak duhu, která hebrejsky mluvícího člověka ihned upomíná na luk: Bůh odkládá zbraně na viditelné místo, přestává tedy bojovat a zavazuje se, že nepůjde proti lidstvu a všemu stvoření. Napříště má právě toto poselství, připomínané zmíněným přírodním úkazem, ujišťovat věřícího člověka o Boží přízni.

V jistotně historických pasážích Písma pak nalezneme mnohé další příběhy, které sledují podobné schéma: lidská nepravost přesáhne únosnou mez, a tak Hospodin potrestá lid, který tudíž zaslouženě trpí za své hříchy. Jednou z takto typických a přitom významných událostí bylo dobytí Jeruzaléma Babyloňany. Dnešní první čtení nám podalo souhrnnou zprávu o těchto smutných událostech: „Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám…“ Bůh jim sice posílal své proroky, aby je přiváděli k nápravě, ale lidé „se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku“. A následně se dočítáme o tom, jak babylonský král dobyl Jeruzalém, vypálil město, zničil chrám, odvedl lid do vyhnanství a zanechal po sobě zpustošenou zemi, která sedmdesát let nebyla řádně obdělávána. Lid si svým hříšným chováním zavinil tuto tragédii. Hospodin však je zde nejen jako ten, který se na svůj lid rozhněval, ale především jako ten, kdo usiluje o jeho záchranu. Ještě před zmíněným babylónským vpádem Hospodin vybízel Izraelce k obrácení, protože „měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem“. Pečoval pak o zajatce v cizí zemi, jejichž nářek nám přiblížil dnešní žalm, a skrze jejich kajícnost a nabytou pokoru obnovoval jejich víru, soudržnost a opravdovost. A poté, co babylonskou říši dobyli Peršané, stává se král Kýros vykonavatele Boží záchrany: v duchu umírněné politiky vůči podmaněným národům posílá zajatce zpět do vlasti s pokynem zbudovat chrám a obnovit zemi. Hospodin zasahoval ve prospěch svého lidu a vysvobodil jej. Podobně přispěchával se spásným řešením mnohokrát v průběhu izraelských dějin, takže žádné z temných období ani situací se nestalo tragédií bez Božího zásahu a vítězství.

Takto dějiny starozákonních židů ústí do novozákonních událostí, které však představují přeci jen zásadně vyšší stupeň, vrcholnou úroveň Božího zjevení. V dnešním evangeliu Ježíš v rozhovoru s Nikodémem vyjadřuje souhrnně podstatu křesťanské zvěsti: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Tak Bůh milovat svět… Nejen že posílal své proroky a staral se všemožně o záchranu svého lidu, ale dokonce poslal svého Syna, aby se postavil na naši stranu – a hříchy, které svědčily a působily proti nám, vzal všechny na sebe, aby nás mohl jednou provždy vysvobodit a přivést ke spáse. To je Bůh, který raději nasadí a zmaří sám sebe, než by dovolil ztrátu kohokoli v z nás: žádný, kdo věří, nemá zahynout – už nikdy potopa, žádné zpustošení z Boží strany. Už nelze více hovořit o tom, že Bohu došla trpělivost, že se rozlítil, a tak nás potrestal za naše hříchy! A pokud hovoříme o Božím hněvu, pak pouze v tom smyslu, že Bůh se hněvá na hřích, s nímž se nikdy nesmíří a bude proti němu ustavičně bojovat. Když tedy někdo učiní hřích součástí svého srdce, pociťuje pak zákonitě i tento Boží hněv, který však je namířen na hřích, nikoli na hříšníka. To je zcela vyjasněný obraz milujícího a zachraňujícího Boha, který postupně od dob potopy zkrásněl a nabyl svých jasných a v dějinách konkrétních rysů.

Je však potřeba k tomu dodat jednu důležitou pravdu: když totiž vzrůstá lidská nepravost a hromadí se zlo, takto zneužitá lidská svoboda vytlačuje Boha ze srdce i ze světa, takže Bůh pak nemůže zachraňovat, pomáhat, žehnat a vést tak, jak by chtěl a jak by to bylo potřeba. Zlo se tudíž může rozrůstat do obludných rozměrů, protože je vždycky destruktivní a nikdy nevystaví nic trvalého a krásného. Potud lze hovořit o tragických potopách zla, které zaplavily mnohé civilizace a dějinné epochy právě v důsledku rozbujelé hříšnosti a odvratu od Boha. Jistě, ve své všemohoucnosti a skrze spásné dílo svého Syna používá Bůh i všechno to zlé pro naši záchranu a obrácení, ale nebývá vůbec snadné toto Boží působení rozeznat v často těžkých dramatech dějin. Právě současná doba vykazuje snad více než mnohé minulé časy příklon ke zlu, rozrůstání špatnosti a pohrdání Božím zákonem. Výstižně lze na ni použít hodnocení svatopisce z dnešního prvního čtení: lidé se dopouštějí mnoha nevěrností, i (původně) věřící napodobují všechny hanebnosti pohanů. Vždyť je tak hmatatelně znát, jak se nás dotýká špinavost tolika hříšných skutků a postojů, takže do nich snadno upadáme všichni, ať už aktivně, nebo svým souhlasem či mlčením. Rozbujela se všeobecná pohodlnost, požitkářství, touha po prázdné a všudypřítomné zábavě a blahobyt, který naprosto zvráceně získáváme na úkor těch, kteří ve vzdálených zemích těžce dřou na naše levné zboží nebo kteří trpí ve válce, z níž máme v důsledku prodeje zbraní nemalý prospěch. Rozmáhají se všeobecně hříchy proti životu, ať už nenarozenému či jakkoli jinak křehkému, hříchy proti lidské důstojnosti a svobodě, proti manželství a rodině, povrchnost života a pohrdání Bohem, pýcha, s níž chceme na všechno stačit sami, a křečovitá snaha zajistit každému zdraví a odsunout smrt do nedohledna – právě dnes vidíme, jak jsme v důsledku této nepokorné mentality bezradní. Množí se násilí, závislosti všeho druhu, neúcta, zloba, arogance, prospěchářství a vůbec všeobecné a zvrhlé sobectví. Cožpak toto a mnohé další zvrácené jednání nevolá po další potopě, která musí pohřbít tuto zlou civilizaci smrti? Snad i proto mnozí hodnotí současnou pandemii jako projev Božího hněvu, jako trest za hříchy současnosti. Jenže ve světle dnešního evangelia jako křesťané tohle pronášet nemůžeme: Bůh nepřišel odsoudit, ale spasit; nepřišel zničit, ale zachraňovat. Není možné se vracet k „předpotopnímu“ obrazu Boha násilného a krutého. Nezapomeňme však na to, co jsme výše také zmínili, že totiž se vzrůstajícími nepravostmi je Bůh vytěsňován ze světa, takže mu skutečně hrozí záhuba a hrozná tragédie triumfujícího zla, nedáme-li prostor zachraňujícímu Bohu. V tomto dramatickém zápase naší civilizace – pokolikáté už v dějinách – tedy záleží na každém, jestli toto Boží vedení a působení přijme. Bůh působí i skrze nechtěné a dopuštění tragédie.

A zde je důležité připojit myšlenku druhé části dnešního evangelia: „Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.“ O dvě kapitoly dříve Jan hovoří o Kristu, který jako „světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila“ (Jan 1,5). Kristus zvítězil nad temnotou světa, zla i smrti. Ale teď je to o nás, protože nastává soud, tedy jasné rozlišení poté, co Kristovo světlo přišlo do světa: zda se postavíme – řečeno rázně a výstražně se sv. Ignácem – pod prapor Kristův, nebo pod prapor Satana, zda se přimkneme na stranu dobra, nebo zla, světla, nebo temnoty. Není možné zůstat netečným a obojakým! V tomto pohledu je správná intuice starého mýtu o potopě, totiž že je potřeba takových, jako byl spravedlivý Noe, aby skrze ně mohl Bůh zachraňovat svět. Jistě, Bůh ho již v principu zachránil a vykoupil skrze jediného Spravedlivého, Ježíše Krista. Tento zápas však pokračuje dál a v každé době je potřeba těch, kteří přilnou ke svému Pánu, kteří se postaví do světla, a stanou se tak průtočištěm Boží zachraňující lásky. „Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny.“ Zlé skutky plodí temnotu, která se choulí před světlem. „Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ Kdo tedy setrvává v lásce, vstupuje do Kristova proměňujícího světla. Snad právě toto je radostným poselstvím dnešní radostné neděle: Bůh stále pečuje o záchranu světa, nechce připustit jeho záhubu, a počítá proto s každým z nás, aby pomáhal dobrem proměňovat svět a dával Bohu prostor k záchraně.

Apoštol Pavel v dnešním druhém čtení připomíná Efezanům, že byli spaseni zdarma Boží milostí, že je to Boží dar. A připojuje, že jsme Božím dílem, určeni „k dobrým skutkům. Bůh je už předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě“. Bůh nás tedy vykoupil, zachránil a připravil pro nás mnoho dobra, k němuž nás povolal. Záleží na nás, jestli tuhle hozenou rukavici zvedneme a vstoupíme do toho světla, které žádná temnota nepohltí. Vězme, že každý, byť nepatrný skutek lásky má smysl, že každé dobro Bůh použije pro záchranu světa. Leckdy ochabujeme, protože necítíme uznání, nevidíme plody, nespatřujeme proměnu světa. Ale Bůh vidí a působí, skrytě a vytrvale. Uvědomil jsem si tuto skutečnost na nejednom pohřbu, při němž pozůstalí vzpomínali na všechno dobré, co dotyčná blízká zesnulá osoba přinesla do jejich života i do života společnosti. Za jejího života se o tom mnoho nemluvilo. Až poté, co člověk zemře, docházejí lidé k přesvědčení o účinnosti častokrát skrytě a trpělivě vykonávaného dobra a jsou schopni o něm hovořit. Jestliže se nám podle Ježíšova příslibu z hlavy neztratí ani vlas (srov. Lk 21,18), jak teprve cokoli dobrého!

„Ti, kdo nás sužovali, žádali od nás, abychom se radovali“, vzpomínají hořce židovští zajatci na chmurné a těžké chvíle ve vyhnanství u řek babylónských. Můžeme si tak někdy připadat i my, kteří se jako křesťané máme – nejen tuto neděli – radovat ze života a z naší víry uprostřed těch, kteří nám i druhým ztrpčují život hříšnými skutky, útlakem víry a likvidací lásky. Náš zdroj radosti je skryt v Kristu: on je naše záchrana, on je světlo, do něhož vstupují všechny naše dobré snahy a skutky. „Ve světě budeme mít soužení, ale vzchopte se, já jsem přemohl svět!“ (Jan 16,33) On je zdroj radosti, kterou nám v síle jeho vzkříšení nikdo nevezme (srov. Jan 16,22)

P. Vojtěch Janšta

Rozjímání Božího slova k 3. neděli postní B

Ex 20,1-17; 1 Kor 1,22-25; Jan 2,13-25

Tento víkend je papež František na apoštolské cestě v Iráku. Jedná se svého druhu o výjimečnou cestu, protože František je první papež, který kdy tuto zemi navštívil. Ani svatému Janu Pavlu II., který procestoval takřka celý svět, nebylo dopřáno uskutečnit v roce 2000 plánovanou návštěvu do této země z důvodu politické nestability. Od té doby se situace v Iráku rozhodně nezlepšovala – přehnaly se boje a války, rostlo násilí, terorismus, utrpení civilistů… A tak dnes papež přichází navštívit tuto zkoušenou zemi, jak sám říká, s poselstvím všeobecného bratrství, míru a pokoje. Hodlá povzbudit kromě jiných místní křesťany, kteří byli pro svou víru těžce zkoušeni, a vyzvat všechny ke smíření, odpuštění, dialogu a spolupráci. Jedná se o jeden z důležitých rysů papežského úřadu: Svatý otec jako mluvčí křesťanstva a vrchní představitel církve přináší zvěst evangelia do různých končin světa, spojuje národy a vybízí ke smíření a obnově v síle Kristovy lásky.

Zcela v kontrastu k tomuto mírovému poselství se zdá být jednání samotného Ježíše v dnešním evangeliu. Kristus Pán převrací na hlavu chrámové pořádky. Skoro bychom mohli být v pokušení říci, že při pohledu na bujarý a čilý obchodní ruch na posvátném místě se Ježíš jaksepatří namíchnul, a tak všechno najednou bylo v pohybu: vyplašená zvířata, zpřevracené stoly, rozsypané peníze, obchodníci a směnárníci choulící se pod Ježíšovými důtkami… Lze si pomyslet, že právě takové násilné jednání vede ke sporům, zlobě, nenávisti, odplatě a dalšímu utrpení. Nenachází Ježíšovo láskyplné hlásání s citlivou pozorností vůči každému člověku právě zde svou odvrácenou stranu…?

Je třeba zdůraznit, že Ježíš koná tento výrazný skutek jako prorocký čin. Proroci v dějinách Izraele vždy připomínali a zdůrazňovali Božímu lidu pravdy, na které pozapomněli nebo které se zdráhali respektovat. Jak sám Ježíš vysvětluje, tento jeruzalémský chrám je domem Otcovým – a oni z něj učinili (doslova:) dům tržiště. To, co mělo být místem zasvěceným pouze Hospodinu a mělo sloužit posvátné bohoslužbě, je prosáknuto obchodnickým ruchem, který zatlačuje prvenství Boží kamsi do pozadí. Proto Ježíš s takovou prorockou razancí sděluje pravdu: jestliže se k něčemu hlásíte, tak podle toho také jednejte! Je-li tohle dům Boží, proč si v něm počínáte jako kupčící barbaři? Je třeba samozřejmě vysvětlit, že všechno to, co se při vstupu do chrámu (nikoli ve svatyni!) prodávalo, sloužilo právě bohoslužbě. Poutníci ze vzdálenějších míst přece nemohli s sebou tahat býčka nebo třeba jen i ovci, bylo potřeba si někde obětní zvířata pořídit. A také bylo nutné si vyměnit peníze, protože v chrámě nebylo dovoleno platit římskými penězi s vyobrazením císaře, který se považoval za boha, což bylo pro židy modloslužebným rouháním. Jenže celý ten humbuk kolem shánění věcí a prostředků k bohoslužbě zastínil podstatu bohoslužby samotné: pořídíme, zaplatíme, koupíme, obětujeme… samé vnější starosti, skrze něž už člověk možná ani nedospěl k modlitbě a odevzdanosti srdce. Chrámový provoz mu to rozhodně neusnadňoval. Židé toto chrámové hospodaření nepovažovali za hřích a znesvěcení, ale také vnímali, že to není v pořádku. Jenomže neměli sílu či ochotu s tím něco radikálně udělat – už proto, že mocenští saduceové tento provoz chrámu vítali a byl pro ně zdrojem moci, peněz a společenských i politických jistot. Už proto rozumíme radikalitě tohoto Ježíšova pročištění chrámu, protože jiné cesty ke změně nebylo. Rovněž by bylo možno dodat, že Ježíš je oprávněn takto odvážně a důrazně zasáhnout, protože se jedná o věc jeho Otce (srov. Lk 2,49): vždyť sám zdůrazňuje, že jde o „dům mého Otce“ – kdo jiný by tedy měl vystoupit na obranu Boha Izraele, který byl vytěsňován z příbytku, jejž si sám vyvolil a oddělil jako svatý (srov. Kron 7,16)?

Pro nás je tento jeruzalémský příbytek obrazem příbytku lidského srdce. Vždyť od stvoření byl člověk povolán k tomu, aby v sobě nesl Boha, byl určen pro Boha a Boží přítomnost měla mít výsadní místo v jeho srdci. Obraz Hospodina, který se v ráji prochází za denního vánku v zahradě, vyjevuje tuto důvěrnou blízkost Boha člověku (srov. Gen 3,8). Jenomže kvůli hříchu se tento chrám našeho srdce zanesl kdečím možným zbytečným, škodlivým a hříšným, takže Boží přítomnost své místo v nás ztratila či aspoň významně pozbyla. My jsme se stali ve křtu Božími dětmi a jsme příbytkem Ducha svatého, a přesto víme, jak snadno se naše srdce zaneřádí nepatřičnostmi. A začíná to mnohdy ušlechtile a s dobrými úmysly: tam to ještě musím, tady na to nemám čas, tohle je třeba zařídit, toto musí počkat… A postupně zjišťujeme, že Pán své prvenství v našem srdci ztrácí, ačkoli původně to všechno v nás mělo sloužit jemu a u něj nacházet své správné místo; ba co víc, množí se v nás všemožné slabosti, netrpělivost, sobectví, lenost, neochota, uzavřenost, popudlivost, haštěřivost, nelaskavost, nevšímavost… Není divu, že i naše srdce potřebuje radikálně pročistit a zpřevracet pořádky, které tam už možná léta vládnou. Snad také nevíme pořádně co s tím, nebo se nám do toho nechce, už jsme na to zvyklí, já už jiný nebudu, všichni jsou na tom podobně, nikomu to vlastně nevadí… Ježíš vykonal očistu chrámu, ačkoli věděl, že se do něj ti obchodníci a směnárníci nastěhují nejspíš znovu. Ani nás nemá odradit to, že upadáme do stejných chyb a volíme cestu po vyšlapaných cestičkách: začínat stále znovu svou obnovu s Kristem znamená postupně pročišťovat a upravovat chrám našeho srdce podle Božích plánů s člověkem.

Nicméně ani toto přemítání o Ježíšově prorockém gestu není uspokojivou odpovědí na příliš rázné a násilné jednání v chrámě. Židé se přesně kvůli tomu ptají Ježíše, jakým znamením se prokáže, jak si může dovolit něco takového dělat? A Ježíš odpovídá jakousi hádankou, záhadnou výpovědí: „Zbořte tento chrám, a já ho ve třech dnech zase vystavím.“ Ježíš zde pro slovo „chrám“ volí jiný výraz než ten dosud užitý pro kamenný chrám, výraz používaný spíše pro chrámovou svatyni. Židé nepostřehnou tuto změnu v Ježíšově vyjadřování a myslí si, že Ježíš nadále hovoří o chrámových budovách, proto mu namítají, že chrám, stavěný šestačtyřicet let, těžko vystaví za tři dny. Evangelista však vysvětluje, že Ježíš to řekl o chrámu svého těla. A to je zásadní informace pro výklad Ježíšovy chrámové razie. Kristus Pán byl jako Boží Syn ve svém lidství plný Boha – jeho lidské srdce bylo nejplnějším a nejkrásnějším Božím příbytkem, chrámem par excellence. Ježíš však také viděl, jak naše lidská srdce tuto krásu postrádají, že je v nich nahromaděno mnoho nepořádku a škodlivin, které Boha z chrámu našeho srdce vytěsňují. A tak sám na sebe vzal všechny tyto nepravosti, hříchy a bolesti našeho lidství, a vynesl je až na kříž. Vším tímto zlem nechal doslova rozbořit chrám svého těla! Vnější utrpení, které Ježíš prožil při ukřižování, navíc – při vší jeho hrůze – nebylo tím nejhorším: představme si, že na Ježíše se zkoncentrovala tíha zla celého světa jakoby do jednoho bodu – to je břemeno lidsky k neunesení! Ježíš tedy pro očistu našich srdcí sám dal k dispozici svatý a čistý chrám svého lidství, aby všechno zlo božsky přemohl a vzkříšením rozlil do celého světa spásu. Tady spatřujeme to evangelijní poselství lásky, tady nám konečně ladí dnešní evangelium s mírovým poselstvím papeže Františka: Ježíš nepřichází s vojenskou mocí, aby čistil a napravoval, nepoužívá nikdy vnější násilí, aby rozvracel, trestal, vyhrožoval a nutil, ale zevnitř, mocí lásky překonává každé zlo a otevírá nám cestu k záchraně. Radikální vyčištění chrámu je obrazem Ježíšovy radikální lásky, s níž propůjčuje sám sebe ke zničení, a tak k očištění každého z nás.

Sem směřují i slova apoštola Pavla z dnešního druhého čtení: „My kážeme Krista ukřižovaného.“ Ačkoli Židy to uráží, protože si přejí zázraky, pohané to pokládají za hloupost, protože hledají moudrost podle svých představ, pro nás, kteří jsme uvěřili, je Kristus Boží moc a moudrost. A vskutku právě tato moudrost Ježíšova sebeobětování na kříži zachvátila celý svět a pročistila a obnovila již tolik chrámů lidských srdcí!

Tato proměna je pozváním i pro nás. Zajisté víme, co zhruba dělat a čeho se varovat. K tomu jsme dostali už dávno skrze Mojžíše Desatero Božích přikázání. V dnešním prvním čtení jsme slyšeli úplnou verzi tohoto památného a povždy platného Dekalogu, když většinou známe jen onu krátkou verzi z katechismu a hodin náboženství. Nicméně i tato starozákonní přikázání je nutno poměřovat Kristem a vykládat pomocí jeho díle spásy. Tak např. nesvětíme se Židy jako sváteční den sobotu, ale neděli. Mnohé děti v náboženství netuší, proč jako křesťané slavíme neděli, když v Desateru je sobota. A tak je nutné jim vysvětlovat, že neděli slavíme proto, že Kristus v tento den vstal z mrtvých, tudíž je pro nás právě tento den zvláštním způsobem zasvěcený a Bohu odevzdaný. A podobně všechna ostatní přikázání nacházejí v Kristu svůj výklad a pravý, plný smysl. Je tedy třeba se ptát Ježíše: Jak mám, Pane, očišťovat své srdce? Co do něj nepatří? Co mi tam zavazí, abys mohl mít první místo v mém životě? Jaký je tvůj pohled na mé srdce, co se ti ve mně líbí a co nelíbí? Co bych měl změnit, ačkoli už jsem si na to možná příliš zvykl a ani nevím, jak to provést? Jak se ti mohu více podobat v lásce, trpělivosti, dobrotě, laskavosti, oběti, překonávání zla…? Nikdy nebudeme tak dokonalí jako Kristus. Ale můžeme v této postní době znovu a více zatoužit podobat se mu chrámem svého srdce, které je Bohu oddáno, chrání se zla a je přístupné pro druhé, kteří tolik potřebují setkat se i skrze nás – tak jako lidé např. v Iráku skrze papeže – s láskou, přijetím, bratrstvím, pokojem.

A ještě jedna poznámka: Ježíš vzal na prodavače a směnárníky důtky, protože věděl, že jenom milým slovem by je určitě neodlepil z jejich vysezených chrámových pozic. Často je pro naši proměnu potřeba i trochu či více bolesti, těžkostí, utrpení. Ne že by Bůh působil zlo – nechtěl, aby ve světě vůbec bylo a nepřeje si, abychom trpěli. Ale když už si ho do světa a do našeho života přineseme, chce ho použít pro naše dobro, pro naše pročištění, protože právě tehdy, když jsme v úzkých, jsme možná konečně ochotni něco pořádně změnit, oddat se Pánu, počítat s jeho mocí tam, kde jsme bezmocní a slabí. Přijměme s důvěrou i tyto „důtky“, jimiž Pán milosrdně rozbíjí naše samolibosti a popohání nás k obrácení, abychom skrze postní obnovu mohli oslavit Velikonoce s obnoveným, očištěným a znovu vystavěným chrámem svého srdce, chrámem znovu a opravdově zasvěceným našemu Pánu!

P. Vojtěch Janšta

Rozjímání Božího slova k 2. neděli postní B

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; Řím 8,31b-34; Mk 9,2-10

 

Starořímský básník Publius Ovidius Naso napsal své nejrozsáhlejší dílo s názvem Proměny neboli Metamorfózy. V pantnácti částech líčí básnickým slohem různé příběhy ze starých řeckých bájí o bozích a lidech a o počátcích světa. Každé takové básni je vlastní nějaká proměna, která se v ději odehraje – např. při stvoření světa je to proměna chaosu k v řád, při potopě svět proměna země a při mnoha dalších příležitostech např. proměna lidí ve zvířata, stromy či kameny, ať už za trest či ze žalu. Tyto příběhy jsou mýtické, tzn. nejsou reálně historické, nikdy se nestaly; byly však vyprávěny pro moudré poselství, ať už útěšné či varovné, které v sobě často obsahovaly, a rozvíjely tehdejší náboženské, morální a kulturní dědictví starých národů. I v Bibli nalezneme některé takové mýtické příběhy, protože starověký svět byl jakýmsi způsobem propojen, např. událost potopy či stavbu babylonské věže. Bible tyto prehistorické mýty přijímá a dává jim vlastní duchovní obsah a poselství, proto jsou pro nás důležité ne z hlediska jejich vlastní historicity, ale jako klič k pochopení toho, co se v lidských dějinách stalo a ustavičně děje.

Od 12. kapitoly první knihy Bible (1. knihy Mojžíšovy) však začíná něco zcela odlišného: čteme o příbězích Abraháma – na konkrétních místech a v určitém čase, a tak se zde začínají skutečné biblické dějiny: ačkoli jsou i tyto příběhy prastaré a oděné do hávu různých obrazů a výkladů, přece je jejich jádro historické, tzn. že se opravdu kdysi staly. A právě tady začínáme sledovat, jak Bůh vstupuje do lidských dějin a jak je reálně proměňuje. Výrazný příběh takové proměny jsme vyslechli i v dnešním prvním čtení, které nám přiblížilo Abrahámovu zkoušku: tento praotec víry má podle Hospodinova pokynu obětovat svého milovaného syna Izáka na jedné hoře. Nepochopitelný Boží rozkaz – vždyť Hospodin sám Izáka bezdětnému Abrahámovi zázračně daroval – Abrahám z poslušnosti plní; a když už chce svého syna připraveného k oběti zabít, anděl Páně jej zadrží a Hospodin slavnostně prohlašuje, že pro oddanost a poslušnost bude Abrahám požehnán a rozmnožen ve svém potomstvu jako písek na mořském břehu. Praotec pochopil, že Bůh nechce lidské oběti a tuto zkoušku použil k prohloubení oddanosti a k rozmnožení požehnání, které mu už dříve slíbil. To byla zcela zásadní proměna situace i celého života tohoto zbožného starce! Na všech dalších stránkách Starého zákona sledujeme reálné dějiny izraelského lidu, do kterých opět zcela reálně a konkrétně zasahuje Bůh a proměňuje četné situace, těžkosti a tragédie v příběhy záchrany. Bůh není žádnou vybájenou představou, ale neodmyslitelnou a neomylně působící realitou v našich dějinách.

Vrcholně a plně pak Bůh proměňuje tento svět posláním svého Syna, který se stává člověkem jako my. Je to proměna světa a našeho lidství, která je definitivní a působí zevnitř. Tato niternost je ostatně zásadní vlastností každé opravdové proměny. Co je nám platné, když proměníme svůj dům novou fasádou nebo zahrádku novými nápady a rostlinami, když zůstane neproměněné neporozumění ba hluboký konflikt mezi členy naší domácnosti – kolem proměněných věcí pak chodíme jako poloviční mrtvoly, jejichž odumřelým vztahům vnější krása pravý život nedodá. Ježíš tedy přichází s niternou a postupnou proměnou, která působí a projevuje se i navenek. Vzpomeňme na pastýře u Betléma, kolem nichž se najednou o vánoční noci rozzářila sláva Páně (srov. Lk 2,9), takže zcela proměnila temnotu a obyčejnost jejich noční hlídky. V celém svém životě a působení Ježíš proměňoval tento svět. Pro některé učedníky se pak stala nezapomenutelnou událost Ježíšova vlastního proměnění na hoře, jak jsme o tom slyšeli v dnešním evangeliu.

Ježíš byl před jejich zraky proměněn – je zde v originálu použito stejné slovo jako u Ovidiových Metamorfóz. Jedná se však o proměnu, při níž je Spasitelovo lidství, obyčejné a poznamenané prachem pěších cest, únavou a chudobou potulného kazatele, najednou prozářeno jasem božství, takže evangelista Marek pomocí hledaných jazykových prostředků a obrazů dodává, že Ježíšův oděl zbělel tak, že by ho žádný bělič na zemi nedokázal tak vybílit. Jednalo se tedy o cosi nadpozemského, nebeského, nepopsatelného a nečekaného, takže jsou apoštolové ustrašeni a zároveň zcela vtaženi do krásy téhle božsky úchvatné scény. Jistě Ježíš těmto svým nejbližším apoštolům dává nahlédnout do slávy svého božství proto, aby si podrželi tuto zkušenost pro chvíle, kdy svého Mistra uvidí zcela jinak proměněného – utrpením, bolestí a krutostí ukřižování, takže se bude zdát, že se situace zcela proměnila a zlo vítězí nad božskou přítomností v tomto světě. Ježíš pak pochopitelně proměnil své umučení i smrt jasem zmrtvýchvstání, to však již nebylo veřejnou záležitostí a právě apoštolové a další první svědci Ježíšova vzkříšení mají hovořit celému světu o této definitivní proměně a Božím vítězství, které Bůh prorocky naznačuje při proměnění na vysoké hoře. Teprve po vzkříšení to vše dostává smysl a učedníci už konečně vědí, co to znamená „vstát z mrtvých“.

Sestry a bratři, všichni potřebujeme jakousi proměnu svého života, tuto zkušenost s proměňujícím Bohem. A namnoze ji zcela jistě máme: je to obtížně popsatelná, a přitom zcela reálná zkušenost, kdy Bůh něco v našem životě promění: pocítíme vnitřní pokoj, radost či naději, dostaneme sílu, propojí a ujasní se nám náš životní příběh, užasneme nad krásou a hloubkou ticha, obdržíme důležitá i rozhodující vnuknutí, prožijeme okamžik obrácení, objevíme světlo v nezvladatelné temnotě… a přitom víme, že jsme si to „nenadělili“ sami, ale je to bezpochyby od Pána. Je to proměna zevnitř, a přitom konkrétně prosakuje do našeho života, je to reálný zásah, není to žádná útěšná stará a omílaná pohádka o vybájeném Pánubohu… Takovou pravou zkušenost potřebujeme, abychom opravdově ukotvili svou víru, abychom se utvrdili v Boží přítomnosti a dokázali čelit obtížím a strastem světa a svého života, které neomylně na každého z nás přijdou. Měli bychom tuto zkušenost vyprošovat našim dětem a vnukům, protože bez ní víra zůstane tradicí, souborem přikázání, břemenem či odtažitou a mlhavou oblastí života bez vztahu k reálné každodennosti. Je to zkušenost proměňující a pozvedající. Vzpomínám si na mnohé příběhy nenadálých a skutečných Božích proměn, vybavují se mi takové zkušenosti mladých lidí, kteří, ač poctivě vychováni ve víře, právě skrze nějaký milostiplný okamžik teprve poznali a pochopili vztah k Bohu a Ježíšovu milující a účinnou přítomnost, takže na ní postavili své rozhodnutí pro opravdový duchovní život.

„Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?,“ volá dnes apoštol Pavel, a to jistě v síle právě takové zkušenosti s proměňujícím Pánem, protože právě ona nám dává vnitřní jistotu, že Bůh je s námi, že je součástí našich reálných dějin, že vstupuje do historie i mého života. V síle této důvěry můžeme pak čelit kdečemu, co je proti nám a našemu životu. Pán nás těmito okamžiky milosti moudře připravuje na to, co přijde a co pro nás třeba nebude vůbec jednoduché – jako připravoval apoštoly na svou smrt.

K této zkušenost je však potřeba dospět skrze jeden důležitý postoj naší víry, který třem učedníkům připomněl sám nebeský Otec, když sestoupil v oblaku na Horu proměnění a prohlásil o Ježíšovi: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Poslušnost Kristu, věrnost a následování – to je postoj, který nás otevírá Boží proměně. Apoštolům se možná také nechtělo v tom horku někam na vysokou horu, Abrahámovi se teprve nechtělo jít zabít svého syna… Ale poslušně šli. Právě tato oddaná, důvěřivá a důsledná poslušnost je cestou ke zkušenosti s Bohem blízkým a proměňujícím. Nestačí nějak tak věřit, občas na Pána vzpomenout a jinak si utvářet život po svém – je potřeba statečně bojovat o Boha ve svém životě, aby nám o něj šlo, abychom mu dali prvenství a své životní cesty, abychom byli ochotni se důsledně řídit tím, co nám sděluje… Vyprošujme si, bratři a sestry, tuto ochotu srdce, která už je znamením Pánova skrytého působení, jež proměňuje naše sobectví a vnitřní únavu, abychom mohli získávat sílící a působící zkušenost s Bohem přicházejícím a proměňujícím náš život tak, že nás nic dalšího, budoucího a protichůdného nebude moci odloučit od lásky Kristovy, která bude skrytě a reálně prozařovat náš denní život se všemi jeho obtížemi.

P. Vojtěch Janšta

Rozjímání Božího slova k 6. neděli v mezidobí B

Lv 13,1-2.45-46; 1 Kor 10,31-11,1; Mk 1,40-45

 

Jak v dnešním prvním čtení, tak v evangeliu je řeč o malomocenství. Toto onemocnění, které je velmi staré a je doložené již ve starověkých kulturách, nese mezinárodní označení „lepra“ a je velmi zákeřnou chorobou. Způsobuje ji bakterie, která proniká do tkání a napadá je tak, že začnou hnisat, natékat a v pokročilém stádiu hnít i odpadat. Tento proces je provázen silným zápachem. Dříve na tuto nemoc nebyl lék, dnes je vyléčitelná kombinací antibiotik, která se musí měnit, protože bakterie si vytváří vůči lékům odolnost. Navzdory léčitelnosti postihuje tato choroba stále na celém světě statisíce i miliony lidí, a to zejména v Brazílii, Indii a některých afrických státech. Bylo by možné konstatovat, že stálá zhoubná přítomnost takové nemoci je skvrnou na současné civilizaci, která by v boji proti této chorobě měla být důslednější a poctivější. V dřívějších dobách však lék na lepru neexistoval. A tak tato hrůzná choroba s sebou kromě fyzického chřadnutí nesla i další, neméně drastický důsledek: sociální vyloučení. Lidé stižení malomocenstvím byli izolováni od ostatních obyvatel, dneska bychom řekli, že žili v karanténě, která však trvala po celou dobu nemoci, často až do smrti. Takoví nešťastníci tak byli odloučeni od své rodiny, přátel a společnosti, žili v tzv. leprosáliích, tedy místech, kde se sdružovali ostatní malomocní, přežívali v těžkých podmínkách a živili se, jak se dalo.

Ve Starém zákoně máme o malomocenství více zmínek. Jednu jsme slyšeli v dnešním prvním čtení – jedná se o citaci z Mojžíšova zákona, která popisuje, jak naložit s člověkem, u něhož se prokáže zhoubné malomocenství, a přikazuje mu právě onu vyloučenost ze společenství celého lidu. Další výskyty hovoří např. o lidech, kteří byli touto nemocní stiženi, ať už jako Boží trest či varování, nebo byli zázračně vyléčeni (jako Náman ze Sýrie). V Novém zákoně však o malomocenství tuze řeči není. Synoptická evangelia zmiňují uzdravení, které jsme vyslechli v dnešním úryvku evangelia; Lukáš ještě přidává epizodu o uzdravení deseti malomocných, z nichž jediný, cizinec Samaritán, přišel Ježíšovi poděkovat (srov. Lk 17,12-19). Na pochybnost Jana Křtitele o Ježíšově mesiášství poukazuje Kristus Pán na příchod Božího království mimo jiné také zmínkou o tom, že „malomocní jsou očišťováni“ (Mt 11,5). Z toho vidíme, že Ježíš chápal uzdravování z této choroby jako součást svého spásného působení. Vždyť i své apoštoly posílal mimo jiné s pověřením očišťovat malomocné (srov. Mt 10,8). Nicméně Ježíše nikdy nevidíme, že by sám aktivně přicházel k malomocným, že by se jim věnoval nebo je nějak houfně uzdravoval. Naopak bylo potřeba, aby malomocní sami přišli za Ježíšem s prosbou o uzdravení. Tady bychom však mohli hned namítnout, že takové jednání bylo přece protizákonné a porušovalo tehdejší ochranné předpisy o karanténě ubožáků stižených leprou. Ano, je tomu tak, i v případě onoho nešťastníka v dnešním evangeliu, který přichází za Ježíšem s prosbou: „Chceš-li, můžeš mě očistit,“ a padne před ním na kolena. Tento chorobou odsouzený muž naznal, že nemá jinou šanci, a tak vsadil všechno na jednu kartu a vydal se za Ježíšem s vírou v uzdravení. Domnívám se, že právě tohle smýšlení a jednání je dobrým příkladem pro nás i v dnešní době. Tak jako tehdy i dnes se totiž ukazuje, že pouhé lidské cesty nejsou pro naši záchranu a pro naše blaho dostačující. Co pomohla tehdejším malomocným jejich strašná karanténa? Dnes jistě máme mnohem důkladnější prostředky pomoci, záchrany, výzkumu, pokroku apod., nicméně takřka na každém kroku, zvláště možná v současné situaci, narážíme na to, že jsme se svou lidskou moudrostí křehcí, často bezradní, nedostateční a mnohdy i veskrze poražení. Jako křesťané bychom tedy měli zásadně počítat s tím, že Bůh zmůže více než my, a na jeho pomoc opravdu spoléhat. Pokud sázíme jen na lidské síly, vidíme, jak často končíme s prohrou. Jistě to neznamená, že budeme veškeré výdobytky našich lidských schopností a zkušeností házet za hlavu a neřídit se ničím kolem sebe; současně však je právě dnes zcela prorocké počítat reálně s Ježíšovou mocí a s Božím působením, které nás neskonale převyšuje. To je přeci zcela ústřední projev naší víry!

Všimněme si, že Ježíš v evangeliích uzdravuje vždy na základě víry dotyčných nemocných. V evangeliu minulé neděle jsme pozorovali Ježíše, jak odchází z míst, kde se uzdravení začalo stávat masovou, lacinou a automatickou záležitostí. V Nazaretě Ježíš nemohl vykonat žádný zázrak, protože jeho krajanům scházela víra (srov. Mk 6,5). I v případech uzdravení bez výslovné prosby nemocného, jak se o tom zmiňuje Janovo evangelium (srov. např. Jan 9,1-7), se jedná o člověka, který chce být zdráv (srov. Jan 5,6), který pro to něco udělá a který má možnost setkat se s Ježíšem a uvěřit v něj na základě znamení, jež na něm Boží Syn učinil. Proto také náš Spasitel toho uzdraveného malomocného ihned posílá pryč a přísně mu nařizuje, aby o tom nikomu neříkal. Ježíš nehodlá šířit lacinou senzaci. Hlásá Boží království. A tak když tento muž neposlechne a všude o svém uzdravení vykládá, takže se za Ježíšem hrnou zástupy, Kristus Pán odchází na opuštěné místo. A pokud k němu lidé přicházejí, pak už přece projevují svou víru v jeho moc a jsou ochotni mu alespoň nějak naslouchat. Tento postoj víry, která se projevuje osobním setkáváním s Ježíšem v důvěře v jeho moc a pomoc, je důležitou výzvou dnešního evangelia pro každého z nás.

Právě s tímto poselstvím souzní i druhý, více symbolický význam dnešního úryvku. Malomocenství je totiž tradičně obrazem hříchu, který zachvacuje člověka a z něhož si nikdo sám nepomůže. Takové malomocenství srdce se týká každého z nás – nikdo nemůže říci, že je vůči němu imunní. Každý potřebuje pokleknout před Ježíšem a vyznat: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ A dobrou zprávou evangelia je, že Kristus nás vždycky chce očistit od našich hříchů! Nikdy nás nepošle pryč špinavé zlem, když jej s vírou a lítostí prosíme. Jsme na prahu postní doby, a tak je v této souvislosti aktuální pozvání ke svátosti smíření, při níž zcela jedinečným způsobem dostáváme od Ježíše odpuštění a uzdravení naší duše. Víte, je pěkné, že před velikonočními svátky přistoupíme ke svátosti smíření, často po delší době, abychom byli na svátky čistí a mohli je prožít zase více křesťansky. Pokud však ke zpovědi jdeme právě až před svátky, znamená to, že vlastně nehodláme po celou dobu postní se sebou nic dělat? Že nám obrácení a změna života nic moc neříká? Nebo že je nám to jedno, neplánujeme nijak moc se měnit, že jsme vlastně spokojeni se svou průměrností a jdeme si pro odpuštění slavnostně až na konci postu? Vždyť pokud má moje postní doba za něco stát, potřebuji jít ke zpovědi nejen na jejím konci, ale právě na začátku, abych mohl být očištěn, zbaven břemen a temnot hříchu a začít opravdu s Bohem své obrácení. Pokud tak neučiním, říkám Kristu, že vlastně s mou postní snahou nemá nijak moc počítat. Co má tenhle postoj společného s křesťanským růstem ve víře a lásce, opravdu netuším. Samozřejmě bychom měli – ať už fyzicky nebo obrazně – před Ježíšem pokleknout každý večer a odevzdat mu uplynulý den, aby z nás Pán mohl sejmout starosti, únavu, hříchy a těžkosti dne a vlít nám sílu k novému rannímu začátku. 

Také o malomocenství hříchu platí, že je velmi nakažlivé – vlastně přechází na každého z nás skrze naši dotčenost dědičným hříchem a skrze chodníčky zla už v nás vyšlapané. Potřebovali bychom jakousi duchovní karanténu, v níž budeme chráněni od působnosti zla, což předpokládá jasné vědomí a vidění hříchu a snahu vyhýbat se příležitostem k němu. Často je tomu ovšem naopak: vždyť žijeme ve světě tolika pokušení a svůdného zla. Kolik toho jen vstřebáváme skrze všelijaké obrazy, jakým hloupostem, banálnostem i jedovatostem nasloucháme, v jakém prostředí se pohybujeme, jakým všemožným balastem i svinstvem neřestnosti se obklopujeme a jak na nás doráží povrchnost, marnivost, hamižnost a rozkošnictví všeho druhu! Kdo může říci, že je vůči tomu všemu imunní? Pokud se však nemáme na pozoru před touto nakažlivostí zla, přestane nám postupně vadit, jak hřích napadá naše srdce, jak se v něm usazuje, zahnívá a znecitlivuje nás vůči Božímu působení, takže jsme na zápach hříchu vlastně už zvyklí. I tato vnitřní bdělost a pozornost vůči zhoubné duchovní nákaze patří k nezanedbatelným výzvám postní doby.

A pochopitelně platí, že také my svou hříšností můžeme snadno nakazit druhé. Jednak přímo svými hříchy, když dáváme druhým špatný příklad, vystavujeme je pokušení, svádíme je na cestu zla a ubližujeme jim svými špatnými skutky; jednak tím, že v našich vztazích kvůli naší průměrnosti nepanuje tolik Božího světla, které by mělo sílu prozařovat druhé a posilovat je v boji proti zlu. Apoštol Pavel dnes v druhém čtení nabádá Korinťany, aby nebyli pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci – to je vlastně ono varování před nákazou hříchu. Naopak apoštol povzbuzuje: „Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista.“ Ach, bratři a sestry, kdybychom to tak mohli říci my o sobě! Snad se nám apoštol národů jeví jako příliš a falešně sebejistý ve své křesťanské dokonalosti… Svatý Pavel však ví o své křehkosti a nedokonalosti; tady však dává najevo své přesvědčení, že se snaží žít podle evangelia, a tak v sobě odráží Kristovu přítomnost. I my tedy, budeme-li usilovat o život s Kristem, budeme dávat druhým příležitost, jak nás mohou v dobrém napodobovat, takže budou vlastně napodobovat samotného Krista. Tato nákaza dobrým příkladem a působením je nejlepší cestou k odolnosti vůči nákaze hříchu. Pavel vybízí každého z nás: „Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě.“ Všecko dělat ve spojení s Kristem – to je stručný a bohatý program nejen pro postní dobu, abychom se upevňovali v lásce a odolávali všemu zlému.

Sestry a bratři, uvěřme znovu a důsledně tomu, že Ježíš má více moci než my lidé, zvláště když pozorujeme naše lidská selhání, ztroskotání a omezení. Vzbuďme v sobě touhu po očištění srdce, aby nás Pán mohl zbavovat zla a činit odolnými vůči hříchu. Kéž se i v době svatopostní stáváme pro druhé zářným příkladem obrácení a opravdového napodobování Krista, které k autentickému životu z víry bude strhávat i ostatní!

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova k 5. neděli v mezidobí B
 
Job 7,1-4.6-7; 1 Kor 9,16-19.22-23; Mk 1,29-39
 

Každý z nás nějak potřebuje zakusit úspěch – a zvláště když se někdo věnuje nějakému náročnému a rozsáhlejšímu dílu, touží vědět, že to, co dělá, má smysl, že má o to někdo zájem, že jeho námaha není marná. Takový aspoň dílčí úspěch pak motivuje k další práci. Ježíš v dnešním evangeliu evidentně zakusil úspěch – celé město se shromáždilo u dveří, protože lidé hledali u Ježíše uzdravení svých nemocných a posedlých. Ježíšův vliv a známost stoupají. Jeho mise má úspěch, řekli bychom. Proto je snad poněkud zarážející, že když na druhý den ráno vyhledají na osamělém místě apoštolové svého Mistra se zprávou: „všichni tě hledají“, Ježíš reaguje: „Pojďme jinam, do blízkých městeček.“ Sami bychom nejspíš šli za úspěchem předchozího dne, Ježíš však odchází. Jaký k tomu má důvod? Jistě, mohli bychom zdůraznit, že v rámci svého prorockého poslání ohlašovat Boží království hodlá navštívit mnohá místa, aby jeho poselství zaslechli všichni. Možná však zde hraje zásadní roli ještě jiný důvod, proč Ježíš odchází od tak četného kafarnaumského davu svých příznivců.

Odpověď můžeme hledat v jádru Spasitelovy činnosti v Kafarnau. Evangelista píše, že uzdravoval. Uzdravit v dnešním chápání znamená víceméně totéž co vyléčit nebo prodloužit život. Jakkoli je tento důraz důležitý a nepřehlédnutelný, je třeba říci, že to nestačí. Současná doba mimo jiné také ukazuje, že zaměříme-li se zásadně na vyléčení a prodloužení života, utíkají nám jiné dimenze života a taková jednostrannost pak přináší mnohé další těžkosti a trápení. Biblický pojem uzdravení je širší: znamená vlastně návrat do společenství s lidmi i do společenství s Bohem. Takový význam výstižně ilustruje první uzdravení z dnešního evangelia, totiž Šimonovy tchyně. Dnes nám to nepřijde nijak překvapivé, když tchyně bydlí u svého zetě. Pro orientální zvyklosti Ježíšovy doby to však bylo něco zcela nezvyklého. Žena tehdy potřebovala ochranu muže, protože společensky jinak znamenala pramálo. Dokud dívka vyrůstala u svých rodičů, byl jejím ochráncem její otec. Jakmile se vdala, stal se jejím ochráncem manžel, který si ji odvedl do svého domu. Rodiče zůstávali v původní domácnosti a matka byla nadále pod ochranou svého muže. Pokud jí manžel zemřel, přešla pod ochranu svých synů. Neměla-li však už ani syna, byla nucena se vrátit ke své původní rodině. Tato situace však byla považována za nešťastnou, jakoby zbavenou požehnání, protože rodina se rozpadala. Jestliže však Petr měl svou tchyni u sebe, bylo to ještě neobvyklejší – patrně za touto skutečností stálo mnoho ztrát a utrpení. Snad i ona horečka, kterou dotyčná trpěla, byla projevem či důsledkem těžké a neutěšené rodinné situace. Jakmile tedy Ježíš vstoupí do domu, ihned je zpraven o stavu této ženy, proto k ní přichází, vezme za ruku a pozvedá ji nejen z aktuální nemoci, ale z celého dosavadního ponížení. Tato žena opět nabývá sil a ve společenství se svými blízkými a s Ježíšem se věnuje svému domácímu poslání, k němuž dostala sílu a zdraví.

Tady lze pozorovat rozsah Ježíšova uzdravování. A zde spočívá rovněž ona příčina Ježíšova odchodu. Jestliže zástupy přinášejí k Ježíšovi své nemocné, pak Ježíš patrně shledává, že lidem jde pouze o vyléčení, a o další Boží obdarování, působení a zvěstování jaksi nejeví zájem: Ježíši, prosím, vyřeš naše choroby, a to nám stačí. Ale Ježíšovi to nestačí! Ano, tíživá choroba je smutným a těžkým utrpením – připomněl nám to starozákonní trpitel Job v prvním čtení, když volá, že svízele jsou údělem člověka na zemi, a když naříká, že dostal v úděl měsíce bídy a sytí se v noci neklidem až do úsvitu. Ježíš přináší fyzické uzdravení, aby dal lidem pocítit, že Bůh vstupuje do jejich těžkostí a začíná s nimi tam, kde oni touží po Boží pomoci. Ale uzdravení je něco mnohem širšího a hlubšího. Ježíš ví, že je potřeba uzdravovat nejen tělo, ale že je potřeba uzdravit i mysl z jejích zátěží, vzpomínek a ran minulosti, že je nutné uzdravit srdce s jeho prožíváním a rozhodováním, uzdravit vztahy, uzdravit z hříchů a vlivů zla, uzdravit k lásce, uzdravit víru a spojení s Bohem... Když Ježíš vysvětluje apoštolům, že chce jít do jiných městeček, připojuje: „abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel“.  Tedy středem Ježíšova poslání je kázání – hlásání radostné zvěsti, Boží slovo, které hovoří o blízkosti Božího království, o cestě víry, o obrácení a hledání Boha, o Boží lásce… Když tedy Kristus Pán vnímá, že dotyční kafarnaumští obyvatelé touží jen po vyléčení a o další uzdravení nemají zájem, nehodlá ze sebe dělat atraktivního léčitele (což by bylo v linii ďáblova pokušení na poušti) a věren pravdě odchází jinam, nemíní mezi lidmi předstírat, že je všechno v pořádku. Ostatně, kdo bude mít hlubší zájem, může Ježíše vyhledat v okolních obcích. Možná byl pro Spasitele tento odchod jakýmsi vysvobozením z úskalí popularity, odstupem od vnějšího úspěchu a návratem k podstatě jeho služby lidstvu.

Nemůžeme však říci, že by toto povrchní hledání léčby podle vlastních představ bylo úskalím jen tehdejších obyvatel Palestiny. V každé době je nutno se ve svých očekáváních víry očišťovat od krátkozrakých a neprohloubených tužeb. Jeden kněz vzpomínal, jak za ním přišla jakási rodina s obtížným problémem jejich malé dcery, která nebyla ani pokřtěná. Byla nějak svázána zlem a hodně trpěla. Ta rodina projevovala velký zájem se modlit, věřit, nechat se vést, řešit tento problém s Bohem. Když tedy potom po určitých krocích tuto dívenku pokřtili, stal se skutečně zázrak: veškeré zlo zmizelo a ona nalezla vytoužený pokoj. Jak ovšem dodal onen kněz, zmizela i tato rodina – jejich víra byla tatam a Bůh pro ně přestal být důležitým. A my se divíme, bratři a sestry, že pak Bůh nemůže konat ty zázraky mezi námi, které by chtěl, když ho takto vyháníme ze svých životů? Nezbude mu než odejít jinam, protože nikdy nebude hrát roli laciného automatu na lidmi očekávané momentální štěstí.

Apoštol Pavel dnes v druhém čtení Korinťanům vysvětluje hloubku motivace pro své hlasatelské poslání: chápe je jako povinnost, s níž přichází ke všem lidem, aby je přivedl k Bohu. Vysvětluje, že u slabých se stal slabým, aby získal slabé, pro všechny se stal vším, aby zachránil aspoň některé… Vidíme tuto Pavlovu touhu po záchraně člověka v linii Ježíšova plného uzdravování. Církev takto vždycky hlásala, že primární je záchrana srdce, spása duše, vykoupení člověka, pomoc v obtížích zla, směřování k věčnosti.

A tak, bratři a sestry, přemýšlejme, dnes, s čím přicházíme za Kristem, co je oním kontaktem s jeho osobou, jaká je naše touha a modlitba, když k němu přistupujeme. Nezůstaňme jen u svých omezených a často sobecky krátkozrakých tužeb, které se míjejí se skutečným Bohem a chtějí z Ježíšovy přítomnosti vyzískat jen dílčí a prchavé prvotiny. Vyhledávejme opuštěné místo k modlitbě a prodlévání s Bohem jako Ježíš a svěřujme Pánu k uzdravení celou svoji bytost, své srdce i naše vztahy, naši víru a lásku. Abychom mohli pochopit, jaká je „skutečná šířka i délka, výška i hloubka“ (Ef 3,18) Ježíšovy zachraňující moci pro každého z nás!

P. Vojtěch Janšta

Rozjímání Božího slova ke 4. neděli v mezidobí B

Dt 18,15-20; 1 Kor 7,32-35; Mk 1,21-28

Co to znamená „mít moc“? Bezděčně a okamžitě se nám nejspíš vybaví ti mocní tohoto světa, kteří využívají svého bohatství, popularity či politických nebo vojenských prostředků, aby uplatňovali svou moc nad světem, nad národy a skupinami. Jedná se o vnější moc, protože nezáleží na tom, je-li přijata těmi, vůči nimž je vykonávána. Nejde však jen o „ty nahoře“. I my běžně v našich mezilidských vztazích máme častokrát sklon tuto vnější moc uplatňovat na druhých: silnější nad slabšími, větší nad menšími, nadřízení nad podřízenými, ale třeba i dospělé autority na dětech, což je bez vnitřní a vztahové účasti v zásadě autoritářské. Tato vnější moc často způsobuje mnoho utrpení, je-li zneužívána k sobeckým a zvráceným cílům. Nicméně tak nebo tak má taková moc (možná překvapivě) jen omezené trvání a je ve skutečnosti velmi křehká, a tím i zdánlivá: už proto, že je vynucená, a tak vnitřně nepřetváří lidi, kteří svobodně směřují třeba úplně jiným směrem; a prakticky proto, že snadno ztroskotává na odhalení, porážce politické či vojenské, na odsouzení a proměnách světa a nakonec na nemoci či smrti – vzpomeňme třeba jen na Alexandra Makedonského, který si podmanil takřka celý tehdejší Řekům známý svět, avšak za pár let zemřel a jeho veleříše se rozpadla. Pokud má člověk dostupné prostředky, je uplatňování této moci v zásadě snadné.

Už mnohem méně snadné je mít moc nad sebou samým – tedy ovládat se. I my, kteří vyrůstáme v křesťanské víře a jsou nám vštěpovány zásady evangelia a morálky, kolikrát zakoušíme, jak nejsme pány nad sebou: stačí, když nám někdo přeloží stéblo přes cestu, spolehlivě nás popíchne či šlápne na kuří oko, a přestaneme se takzvaně kontrolovat. Tím víc je obtížnost této moci nad sebou patrná při různých závislostech a spoutanostech zlem všeho druhu. Mít moc nad sebou vlastně znamená rozvíjet svou svobodu – tu můžeme zaměřit k dobru, nebo ke zlu; zaměřujeme-li se k dobrému, pak stále méně umíme konat zlo, např. už nejsme schopni druhým ublížit nebo něco ukrást či druhé podvést. Tím získáváme moc nad zlem, které nás neovládá, a tedy i moc nad sebou, a můžeme růst v dobru, ve ctnostech, dovednostech či schopnostech. Jen zde podotkněme, že vnitřní moc nad sebou je leckdy svázána s vnější mocí nad druhými: tím, že leckteré věci zvnějšku musíme, že jsme správně přinuceni, že existují hranice a mantinely, učíme se mít moc nad sebou a stavět se proti zlu.

Existuje nakonec i vnitřní moc nad druhými – samozřejmě i v tom negativním vydání, tedy v podobě manipulace či ideologické masáže a falešného oklamání. Ale zůstaňme u té pozitivní podoby. Tu nám poodhaluje dnešní evangelium, protože ona je typická pro Boží jednání. Pozorujeme Ježíše v kafarnaumské synagoze. Když káže, zástupy žasnou nad jeho učením, protože je učí „jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona“. Můžeme odtušit, že právě učitelé Zákona přistupovali k lidem spíše z pozice oné vnější moci, ačkoli vnitřní přesvědčivost hrála ve starozákonní zbožnosti jistě významnou roli: tohle musíte, tamto nesmíte, to je řečeno, přikázáno, stanoveno… Kdežto Ježíš hovoří tak, že v lidech působí Boží moc vnitřně. Nikdo je do synagogy nenutil a naslouchali Ježíšovi s vnímavým srdcem, takže v nich jeho slova probouzela touhu, vnitřní zájem a odhodlanost. Tato Boží moc je vždycky zásadně vnitřní, lze také bez nepřesnosti říci, že je to moc lásky, která si podmaňuje lidské srdce. Ostatně je to jedině láska, která je schopna vnitřně rozpohybovat člověka. „Za trochu lásky šel bych světa kraj“, básní český klasik a připomíná nám tu obrovskou a nezdolnou moc lásky, s níž jsme sami od sebe a s vnitřním přesvědčením a souzněním schopni velikých věcí, rozhodnutí a výkonů. Takto působíme láskou i mezi sebou navzájem. Tím spíše Ježíš jakožto Boží Syn působí mocí své lásky na lidská srdce, dotýká se jich a vzbuzuje v nich touhu po dobru a zápal pro Boží království. Ježíš tak není jen naplněním proroků, jak ohlašovalo dnešní první čtení, tedy poslušným vykonavatelem Božího slova, ale samotným Božím slovem, které má moc zachránit duše (srov. Jak 1,21). V této Kristově linii se pak rozvíjelo další hlásání církve. Apoštol Pavel vzpomíná na předávání evangelia Soluňanům: „Nehledali jsme slávu u lidí, ani u vás, ani u jiných, ačkoli jako Kristovi apoštolové jsme vám mohli dát pocítit svou moc. Ale my jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti.“ (1 Sol 2,6n) Kdykoli církev působila touto jemnou mocí lásky a nepřicházela s nárokem autoritářské moci, působila požehnaně a plodně.

Druhý aspekt této Ježíšovy moci vidíme v následující scéně vyhnání nečistého ducha. Když vyháníme zlé duchy v životě církve, protože i to je leckdy potřeba, činíme tak v úpěnlivé a vytrvalé modlitbě, v postu a v těžkostech, ve jménu Ježíše Krista, a bývá to nezřídka velmi náročné. Ježíš vyhání zlého ducha jediným autoritativním pokynem, protože je Boží Syn a má moc nad veškerým zlem. Ježíšova moc je tedy mocí lásky a současně mocí nade vším zlem, které se lásce vždy staví do cesty. Tak na nás jeho moc může vnitřně působit a uschopňovat nás, abychom díky němu měli moc nad sebou a otevírali se jeho moci i mezi sebou navzájem. Kdo činí z křesťanství jen soubor vnějších povinností, příkazů a rituálů, zbavuje víru božské moci, takže pak může mít pramalou působnost na lidské srdce.

Není pro nás vždycky snadné této božské moci uvěřit. Už proto, že častokrát vězíme v nějakém zlu, takže říkáme tak trochu podobně jako onen nečistý duch: „Co je ti do nás, Ježíši, do toho mi nevstupuj, do toho mi nemluv, tady mám svoje…“ A Bůh, který respektuje naši svobodu, tak je se svou působící mocí vyhnán. Vždyť právě v nás lidech Bůh nemá automaticky moc nad zlem, jedině skrze nás a v naší svobodě. A tak se Boží moc vždycky ve světě ukazuje skrze moudrost kříže, což pro nás bývá nezřídka obtížné přijmout a pochopit. Právě na Kalvárii se zdálo, že Ježíš prohrál se světskou mocí i s mocí Satanovou. Avšak Spasitel vstoupil právě do těch kořenů zla, do té nejhlubší temnoty, do smrtelných důsledků hříchu, aby všude tam přinesl světlo Boží lásky, vítězství a věčného života pro nás pro všechny. A takto působí v celých dějinách, dopouští zlo, aby se na něm oslavil, proniká skrytě lidskou svobodu a působí spásu. Častokrát jinak, než čekáme nebo chápeme, proto je naše víra v Boží všemohoucnost nezřídka otřesena. Je zásadně důležité, abychom Boží moci dávali vytrvale prostor, pak bude moci působit a prohřívat i naši víru.

Apoštol Pavel v dnešním druhém čtení konstatuje, že „kdo nemá manželku, stará se o věci Páně … ale kdo je ženatý, stará se o věci světské … a je rozdělen.“ Jistěže ten, kdo je Bohu zasvěcený, má obecně vzato větší prostor pro Boží věci než ten, kdo má na starost manželství, rodinu, domácnost, mnohé vztahy a má plno vnějších starostí. To ovšem neznamená, že člověk Bohu zasvěcený je automaticky dokonalejší, zbožnější a má blíže k nebi; spíše má lepší vnější (i vnitřní) podmínky pro zušlechťování víry. Apoštol to zmiňuje podle vlastních slov proto, aby nás vedl „k nerušené oddanosti Pánu“, a to tedy v jakémkoli stavu a životních podmínkách. Jde tedy o to, abychom si byli vědomi svých možností, a podle svého povolání dávali Bohu prostor tak, aby mohl svou mocí působit v nás i kolem nás.

Na dnešní den připadá památka sv. Jana Boska – kněze, který zasvětil svůj život péči o mladé a dospívající chlapce v době průmyslové revoluce v 19. století v italském Turíně. Tito hoši byli často vydáni tvrdé a nepřiměřené práci, byli sirotky nebo žili ve městě bez rodičů, měli sklon k delikventnímu chování, ocitali se ve vězení, byli vystaveni zkaženostem města, okolí a vrstevníků a chybělo jim lidské i duchovní zázemí. Sv. Jan Bosko jim poskytnul přiměřenou práci, setkávání, společenství, duchovní formaci a otcovství – sám dobře věděl, jak to potřebují, protože v raném dětství svého otce ztratil. Tak odstartoval veliké dílo salesiánské pastorace. Když pozorujeme jeho vznik a růst, vidíme zcela zřetelně působení Boží moci. Donu Boskovi házela klacky pod nohy světská i církevní moc, samo peklo jako by bojovalo proti tomuto dílu lásky, světec čelil všemožným obtížím a komplikacím. Ale Bůh si své dílo navzdory všemu postupně prosazoval: tamhle se někdo obrátil, tam se našel mecenáš, tuhle se někdo přimluvil, přišel, pomohl… Boží moc působila navzdory všemu zlu a v srdcích ochotných a otevřených lidí. A sv. Jan Bosko bezmezně věřil, že Bůh své dílo buduje a opatruje. Jednou mu jeden z okolních kněží navrhnul, aby svou počáteční práci s chlapci omezil na malou skupinku dětí, než pominou všemožné problémy. Jan reagoval: „Nic nerozpustíme. Už máme kde bydlet, máme velký, prostranný dvůr, máme dům pro mnoho chlapců, s kostelem a podloubími. A také kněze a kleriky připravené pro nás pracovat.“ Když se ho dotyčný kněz otázal: „A kde to je?“, Bosko odvětil: „Nevím. Ale vím, že to existuje a je nám to k dispozici.“ Onen kněz se rozplakal a zvolal: „Chudák Don Bosco, úplně se zbláznil.“ Ano, taková byla důvěra tohoto kněze, že Bůh své dílo vytvoří navzdory tomu, že ještě nic nebylo jisté. Ostatně sv. Jan Bosko rozhodně nebyl podobný mnichu, který má čas na dlouhé rozjímání a ztišení. Naopak byl plně vytížen až přepracován, takže vyčerpáním a starostmi jednou málem umřel. Ale jeho srdce bylo zcela při Pánu, jehož moci důvěřoval.

Povzbuďme se dnešním Božím slovem, abychom počítali s Kristovou mocí pro svůj denní život, abychom v sobě dávali prostor jeho moci lásky a moci nad zlem. Podle odpovědi žalmu můžeme dodat: nezatvrzujte svá srdce, ale s důvěrou je zcela otevřete spásné moci Boží!

P. Vojtěch Janšta

Rozjímání Božího slova ke slavnosti Ježíše Krista Krále  A

Ez 34,11-12.15-17; 1 Kor 15,20-26a.28; Mt 25,31-46

Všichni si dokážeme představit chvíle, kdy nám s druhými dojde trpělivost a máme chuť se jich střepat a zařídit se po svém – říkáme: udělám si to raději sám a lépe. To může být v mnoha situacích zcela nevýchovné: zbytečnou netrpělivostí druhé odradíme, místo abychom jim dali prostor, naučili je něčemu novému a setrvali s nimi, ačkoli jim to hned dobře nejde. Ale jsou situace, v nichž nám nic jiného nezbývá, protože dotyční nejsou ochotni spolupracovat, nechtějí dělat, co se po nich žádá a co by měli, a tak musíme chtě nechtě převzít aktivitu a úkol na svá bedra. Právě tak se lze dívat na Hospodinovo prohlášení v dnešním prvním čtení. To nám poodhaluje situaci, kdy je židovský národ rozptýlen, rozehnán a zbídačen skutečně jako stádo bez pastýře – jedná se o tragédii Babylonského vyhnanství, do kterého byl vyvolený národ uvržen nepřátelskou mocností roku 587 př, Kr. Ale prorok vidí i pochybení na straně izraelské: viní pastýře, tedy vůdce lidu a autority národa, že nehleděli na lid, sobecky pásli sami sebe, nestarali se o potřebné a zklamali ve vedení, které jim bylo Bohem svěřeno. Proto také nyní Boží lid takto trpí. Proto Hospodin poté, co odhalil tuto smutnou pravdu, slavnostně prohlašuje: „Já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho.“ Hospodin způsobí, že izraelský lid bude znovu shromážděn ze všech koutů temného vyhnanství: „Vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase.“ Čeho nebyli schopni pastýři lidu, když zklamali ve svém poslání, to nyní přebírá sám Hospodin: on bude starostlivým pastýřem svého stáda, on se ujme zvláště těch slabých, nemocných a ohrožených, bude chránit ty, kteří prospívají, a jasně prohlédne každou nevraživost, nespravedlnost a útlak uprostřed svého lidu („budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly“). V Orientu důvěrně známý obraz pastýře je v biblickém poselství velmi výmluvně zasazen do obrazu starostlivého a věrného Boha, který svůj lid shromažďuje, vede, chrání od zlého a pozorně o všechny pečuje. Totéž co první čtení („já jim dám odpočinek“) vyjádřil krásnou poetickou modlitbou žalmista ve známé chvále na Hospodina jako pastýře, u nějž není nedostatku.

Jak Hospodin splnil toto proroctví, tento svůj slib daný Izraeli? Určitě v návratu z Babylonského vyhnanství, který nastal v roce 539 př. Kr,, a zajisté v mnoha dalších zásazích ve prospěch utlačovaného Božího lidu. Pro nás však je zcela zásadním naplněním spásné dílo Ježíše Krista. On se stal tím dobrým pastýřem, který se sám postaral o své ovce tak, že za ně z lásky položil i svůj život (srov. Jan 10,11). Zde se nám obraz pastýře propojuje s tematikou Spasitelova kralování: Kristus je ten Beránek za nás obětovaný, který „si zaslouží, aby přijal moc, bohatství, moudrost, sílu a čest – jemu buď sláva a vláda na věčné věky!“ (vstupní antifona). On je pravým králem, protože se stal knězem navěky, jenž „sám sebe položil na oltář kříže jako dokonalou oběť našeho smíření a vykoupení“ (preface), a takto vládne svou vítěznou láskou, díky níž jsou všichni pro své spojení s ním „povoláni k životu“ (druhé čtení). Kristus je jediný dokonalý král, protože je starostlivý a spravedlivý pastýř svého lidu, jemuž jde o dobro všech ovcí celého svého stáda. Takto rozšiřuje svou vládu nad světem, aby všechno bylo víc a více podřízeno Bohu „v království pravdy a života, v království svatosti a milosti, v království spravedlnosti, lásky a pokoje“ (preface).

Jenže teď přichází druhá část tohoto poselství: Kristus se tedy podle Hospodinova příslibu postaral o své stádo, zachránil je, vede je do svého věčného království; nicméně tuto svou péči nevykonává sám, ale potřebuje k tomu nás. Kristus nezrušil jasně daný princip stvořeného světa, totiž že máme svobodu a současně poslání doprovázet se a pomáhat si navzájem mezi sebou. Bůh spoléhá od počátku na to, že budeme předávat a rozvíjet lásku a všechno dobré, co má druhým prospívat. Zvláštní naléhavost pak toto jeho očekávání získává ve vztahu k potřebným, chudým, utiskovaným, ohroženým, prostě těm nejpotřebnějším, kterých si všímal už v Ezechielově proroctví. A tak Kristus Pán vyslovuje v dnešním evangeliu zásadní a naléhavé podobenství, v němž vykresluje, co od lidstva očekává – v čem máme a musíme být svém králi nápomocni, aby se mohl s užitkem stále větším starat o své stádo. Ano, spoléhá na nás! Právě ti, kteří potřebují nasytit obléct, navštívit a jakkoli pomoci ve své nouzi, jsou privilegovaně ve starostlivém zájmu svého krále, jenž ustavičně celý svět pobízí k milosrdné lásce, kterou do světa vylévá ze svého kříže. On se dokonce ztotožňuje s těmi posledními, protože trpící a veskrze potřební jsou součástí jeho milujícího srdce. Šavlovi před Damaškem pokládá otřesnou a zcela odzbrojující otázku: „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“ A v odpovědi tento sražený a horlivý farizej slyší jasné vyznání: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ (Sk 9,4n). Co činíme nebo nečiníme potřebným, ohroženým a těm vůbec úplně posledním, činíme nebo nečiníme Jemu samotnému! To je zjištění tak stále překvapující svou ohromující naléhavostí, že před ním – v případě pravdivosti našeho srdce – padá do prachu naše spokojená samolibost a nesčetněkrát pošetile uchlácholené svědomí.

Všimněme si, že dotyční shromáždění ze všech národů svého krále neznají a vůbec netuší, že co prokázali či neprokázali těm nejpotřebnějším, vztahovalo se k němu samotnému. Znamená to, že právě lidé nevěřící a Krista neznající budou takto souzeni podle své lásky. Každému totiž dal Bůh svědomí a do srdce schopnost milovat, každého více či méně ponouká působením svého svatého Ducha, aby rozvíjel své lidství podle Božího plánu, takže ani tito Boha neznalí „nemají výmluvu“ (Řím 1,20). Tím spíše se toto Kristovo hodnocení týká nás, kteří se k němu hlásíme jako ke svému Králi a Spasiteli! Vždyť by to byl naprosto nepochopitelný a křiklavě pohoršlivý kontrast, kdybychom Krista Pána uctívali na mrtvých obrazech, a přitom jej zcela přehlíželi v jeho živých bratřích a sestrách!

V tomto světě, dokud trvá jeho běh, jsou obě konečné skupiny pomíchány – tak jako ovce a kozli se přes den pasou spolu, ale večer musejí být odděleni, protože kozli potřebují více tepla, a směřují proto dovnitř, zatímco ovce mají rády více chladu a zůstávají naopak venku. Na konci časů musí být odděleno to, co v průběhu dějin přebývá pospolu: dobro a zlo, láska a zloba, pomoc a lhostejnost, milosrdenství a sobectví. Zde na zemi se křiklavě projevuje a prostupuje toto nesourodé a žalostné společenství těch, kdo pomáhají i těch, kdo ubližují, těch, kteří prokazují lásku a naopak takových, kteří ve jménu svých sobeckých zájmů ubližují, ať už přímým působením zla nebo svou přezíravou nevšímavostí. Kristus stále vzbuzuje v lidských srdcích lásku, která se slitovává a pomáhá; pokud je však někdo zásadně rezistentní vůči tomuto božskému hlasu v sobě, nemůže být trvale spojen s těmi, kteří milují. A tak je v dnešním Pánově podobenství jako důsledek představena dvojí cesta: jedna do věčného života, druhá do věčného trápení. Boží soud spočívá právě v tomto jasném a pravdivém rozdělení, protože dobro nelze smíchat se zlem, ačkoli se zde na světě o to leckdy pokoušíme. Bůh je láska (srov. 1 Jan 4,16) a ta nesnese jakékoli zlo, a protože na konci podle dnešních slov apoštola „bude Bůh všechno ve všem“, nestrpí jeho přítomnost jakékoli, byť drobné falešné tóny zla. Na konci Kristus „zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil“ a pošle zlo tam, kam patří. Jelikož je však v našem srdci tolikrát přítomno obojí, dobro i zlo, Kristus v nejzazším důsledku své lásky dává možnost duším zemřelých osvobodit se v očistci ode všech pozůstatků zla – to ovšem v případě, že v dotyčných duších zvítězilo dobro. Převáží-li v některých naopak zlo a neochota dávat dobru prostor, nezbývá než vyřknout slova zlořečení a poslat je do věčného ohně.

Naléhavá pobídka dnešního evangelia je tedy zřejmá: pečovat o rozptýlené a ohrožené ovce z Ježíšova stáda, a pomáhat tak šířit království jeho lásky, protože on zemřel za všechny. Okruh takových skutků milosrdenství je pochopitelně mnohem širší – Ježíš v podobenství vyjmenovává jasné, působivé a povždy aktuální příklady. Křesťanská tradice přidala k těmto skutkům tělesného milosrdenství i jejich duchovní variantu, která spočívá v následující sedmeré pomoci: těšit zarmoucené, poučovat neznalé, radit pochybujícím, odpouštět bližním, snášet křivdy, napomínat hříšníky, modlit se za živé i zemřelé. Seznam takových úkolů lásky jistě poroste v závislosti na pestrosti a rozmanitosti našeho života i okruhu těch, které potkáváme nebo které máme na starost.

A ještě závěrečná aktuální poznámka: Ono rozprchnutí ovcí v mlhavém a mračném čase, jak o tom hovoří text proroka Ezechiela, je možno trefně vztáhnout na současnou neutěšenou situace pandemie: jsme rozprchlí, rozdělení, ustrašení, ohrožení a bezradní, obestírají nás mrákoty beznaděje a mlha nejasné budoucnosti. Ježíš Kristus, král celého lidstva, touží skrze nás vyhledávat všechny tyto ztracené, kteří zmizeli pod příkrovem izolace a současné likvidační nevšímavosti, jež se rozmáhá v důsledku horečné, překotné a jednostranné snahy o záchranu před nemocí a smrtí. Pronikat tuto bezduchou zamlženost silou Ježíšovy lásky je jediná cesta k těm nejposlednějším tohoto času. Kdo z nás může říci, že ve své upřímné křesťanské snaze nikoho takového nenalezne? Nedovolme, aby nás obepnul a ovládnul štiplavý a neprostupný dým ochromujícího strachu a sobecké lhostejnosti!

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova ke 33. neděli v mezidobí  A

Př 31,10-13.19-20.30-31; 1 Sol 5,1-6; Mt 25,14-30

Když se zeptáte dětí či dospívajících, jaké jsou jejich přednosti a schopnosti, častokrát pokrčí rameny, jelikož takovou otázku vůbec nečekají a nejsou zvyklí hovořit o tom, v čem jsou dobří. Leckteří by se možná rozpomněli na své koníčky, vlohy, volnočasové aktivity nebo pochvaly ve školách. Mnohdy však v této oblasti sebehodnocení madých panuje značná rozpačitost a neschopnost pravdivého uchopení. Tento jev vyplouvá na povrch např. i při výběru střední školy, kdy jsou téměř již absolventi základního vzdělání konfrontováni s nesnadným úkolem vyhmátnout pro celý svůj život to, co je baví, co jim jde, čemu se budou věnovat a co chtějí rozvíjet.

A přitom umět vystihnout své dary a přednosti není žádná pýcha – to jsme všechno dostali, nejde tedy o žádné povyšování, je to danost života (srov. 1 Kor 4,7). Dnešní evangelium toto téma plasticky představuje a rozvíjí. Všichni tři služebníci obdrželi od svého pána dostatek peněz, dokonce lze říci, že ohromnou sumu peněz, protože pět hřiven byl obnos, který se rovnal přibližně osmdesátiletému výdělku běžného dělníka Ježíšovy doby, na naše peníze bychom mohli počítat zhruba s 15 miliony Kč; dvě hřivny dané druhému služebníkovi bylo možno vydělat za 30 let práce; jedna hřivna pak byla asi patnáctiletou mzdou. Tedy žádné drobné. Zároveň není vůbec důležité, že jeden dostal víc a druhý méně – jednak proto, že i ten, co dostal nejméně, obdržel velký dar, jednak proto, že každý dostal podle svých schopností, tedy podle toho, co byl zvládnul zužitkovat. Ježíš tímto podobenstvím hovoří o každém člověku, porotže každému se dostalo od Boha velkých darů, ačkoli ne každý dostal stejnou míru a množství těchto darů. Nemá smysl se proto srovnávat – jak poznamenal jeden duchovní autor, „srovnání vždycky vyústí v pýchu nebo ve skleslost“ (Ch. Journet, Jako ohnivý šíp, Kostelní Vydří 2003, s. 42): v pýchu tehdy, když nabudeme dojmu, že jsme ti nejlepší a druzí nám nesahají ani po paty; ve skleslost, pokud vyhodnotíme, že jsme v porovnání s druhými zcela nemožní, neschopní a neúspěšní. Lékem proti těmto pokušením je právě vědomí obdarovanosti: Pán nás tady chtěl, počítá s námi, mnohé nám svěřil a mnohé taky očekává: pokud kdokoli z nás své dary nevyužije, ochudí druhé a tento svět; jeho podíl bude ve vzrůstajícím Božím království už zde na zemi chybět.

Primárně jde při nakládání se svěřenými hřivnami o vztah k pánovi, který nás jimi obdaroval. Jistě, je to náš Bůh a Stvořitel, který nás postavil do tohoto světa a zahrnul svými dary. Vidíme, že první dva služebníci zcela přirozeně s hřivnami hospodaří – prostě plní daný úkol a životní poslání. Ten třetí však nikoli. Zvítězí v něm podezřívavý a odtažitý postoj k jeho pánovi – jako vysvětlení svého postoje mu po návratu říká: „Vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal.“ Kolik mladých lidí zahazuje své talenty právě proto, že se setkali s bezohledným nárokem ze strany svých rodičů, kteří vyžadovali přísné plnění, dodržování, píli a práci… ale bez hřejivosti blízkého a bezpodmínečného vztahu a bez pochopení. Pod takovým tlakem se dítě (a třebas už i dospělé) vzbouří, protože nikdy nebude dost dobré, aby v očích svých vychovatelů opravdu uspělo, bylo pochváleno a přijato, a tak žije po svém, a tím své hřivny zakopává. Bohužel tento postoj může zvítězit i v pohledu na Boha, který se v očích takového nešťastníka stává bezohledným tyranem, jenž si nárokuje naši dřinu, na kterou se On vůbec nemusí namáhat, a jen vyžaduje výsledky. Proti takovému Bohu se člověk logicky vzepře a odmítá převzít zodpovědnost za dary, které dostal: považuje je za namáhavý úkol, lopotu bez radosti ze vztahu k tomu, jemuž se zodpovídá. Takový služebník, který má navíc ze svého pána strach, že dobře neobstojí před jeho přísným nárokem, svěřené dary zakonzervuje: nezpronevěří je, ale ani s nimi nic neudělá, čímž je vlastně znehodnocuje. Možná si pomyslíme, že tak svého Boha naštěstí nevnímáme. Ale kdekomu se může do denní námahy a náročnosti životního povolání vetřít podezřívavá myšlenka, že ho Bůh opustil, že si někam odcestoval a vůbec se nezajímá o to, jak to má jeho služebník těžké. Ano, taková vyprahlost a suchopár přicházejí a jsou pro nás vždycky výzvou, abychom důsledně se svými lopotami přicházeli za Ježíšem, který nás ujišťuje, že je stále s námi po všechny dny (srov. Mt 20,28), že Bůh nám svěřuje to, na co máme, a nedopustí to, co bychom unesli (srov. 1 Kor 10,13). Naše služba Bohu je totiž sama o sobě pro nás velkým darem a pozváním k růstu. Bůh ví, že potřebujeme tento rozvoj, někdy i za cenu obtíží a obětí, protože máme sklon k lenivosti onoho třetího služebníka, který se pak snadno vymlouvá na okolnosti a nepřízeň světa a osudu. Jak je cenné, když člověk ve své službě Bohu objeví to, co vyjádřila dnešní vstupní modlitba: „Bože dej, ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit.“ Služba Boha tedy není nic ponižujícího ani otrockého, jak to vyjádřil Ježíš výrokem na adresu svých apoštolů: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, do dělá jeho pán; nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15,15) Jedině z této niterné důvěrnosti Ježíšova společenství s Otcem a zároveň s námi se může zrodit opravdová služba Bohu jako odpověď na jeho láskyplné povolání, vyjádřené právě i těmi svěřenými hřivnami. Toto objevování a rozvíjení božského povolání je radostí, která přes všechny překážky a obtíže ústí v životní štěstí. Liturgie církve ve mších za zemřelé označuje naše bratry a sestry, kteří již odešli z tohoto světa, jako Boží služebníky a služebnice (např. ve II. eucharistické modlitbě: „Pamatuj na svého služebníka, který odešel z tohoto světa k tobě…“). Taková služba nás otevírá Boží odměně – je až překvapující, že radost s pánem, do které hospodář zve své věrné služebníky, je označena jako svěření něčeho velikého v porovnání s tím, co ve svěřených hřivnách spravovali. Ano, z Boží odměny se nám bude celou věčnost točit hlava, protože všechno to, co zde vykonáme, nashromáždíme a rozvineme, je pouze maličký dílek oproti štědré Boží přítomnosti, kterou nás Pán hodlá zahrnout. Kdybychom žili hlouběji s tímto vědomím nebeské odměny, asi by nic pro nás nebylo tak obtížné (srov. Mt 5,12) a nic zlého by nám tolik nemohlo uškodit (srov. Lk 10,19)

Samozřejmě je zcela zásadní, aby člověk zjistil, které jsou ty jeho hřivny, jeho dary, jež mu byly svěřeny. V životě se to někdy zdá obtížné, ale Pán nás ujišťuje, že budeme-li vnímat službu jemu jako radostné životní poslání, budeme vědět, co máme dělat, co rozvíjet a na čem pracovat. Tou zásadní hřivnou je bezesporu čas – ten máme všichni, ačkoli jinak dlouhý, vyměřený délkou našeho pozemského života. Tento čas je každý den nový, aktuální a ustavičně rozvinutelný v mnoha podobách našeho denního snažení. Tento čas je však také měřítkem našeho vyzískávání: je naším darem, ale současně pracuje proti nám, protože se krátí. Podobenství zdůrazňuje naléhavost, s níž je potřeba začít hned se svými hřivnami něco dělat, protože nevíme, kdy se Pán pro nás vrátí. Apoštol Pavel nám to připomněl v dnešním druhém čtení: „Onen den Páně přijde jako zloděj v noci. Až budou (lidé) říkat: ‘Je pokoj a bezpečí‘, tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci uniknout.“ Nemůžeme vědět, kolik času nám ještě zbývá; a jakékoli pohodlné usazení bez bdělosti a střízlivosti, vyjádřené i slovem odkládavost (překlad moderního slůvka prokrastinace), znehodnocuje naše hřivny. Těmito lenivými a neochotnými výplněmi našeho života se stáváme podobnými třetímu služebníku, protože své dary konzervujeme někde na dně našeho srdce a života, čímž je znehodnocujeme v čase, jenž je nám darován a určen.

Písmo svaté nás vždy učí vnímavosti vůči tomu, kdo je správným služebníkem, jenž správně a účinně odpověděl na Boží povolání a rozvinul to, k čemu ho Pán pozval. Tak jsme i v dnešním prvním čtení slyšeli chválu na řádnou ženu, která má větší cenu než perly a zaslouží si chválu. Jistěže jednotlivé přednosti jsou dobově podmíněné, takže nebudeme dnes od řádné ženy očekávat, aby sháněla vlnu a len, sahala po kuželi a její prsty se chápaly vřetena. Nicméně pracovitost, důslednost a prozíravost jsou jistě nadčasovými ctnostmi. Tato nadčasovost vysvítá pak zcela jistě z další pochvaly této ženy, která „svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi“. Pomoc bližnímu v nouzi je hřivnou, kterou dostal každý. Tady se dostáváme do spojení s tématem Světového dne chudých, který na 33. neděli v mezidobí umístil papež František. V letošním poselství mimo jiné zdůrazňuje: „’Vztáhni svou ruku k chudákovi‘  (srov. Sír 7,32) je výzvou ke zodpovědnosti a k bezprostřednímu úsilí každého, kdo se cítí být účasten stejného osudu. Je podnětem k tomu, abychom na sebe vzali tíhu těch nejslabších, jak připomíná sv. Pavel: ‚Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: »Miluj svého bližního jako sebe«. Jeden druhého břemena neste‘ (Gal 5,13-14; 6,2). Apoštol nás učí, že svoboda, která nám byla dána skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, je pro každého z nás zodpovědností, abychom se dali do služeb druhým, zvláště nejslabším. Nejde tu o dobrovolné rozhodnutí, ale o podmínku pravé víry, kterou vyznáváme.“ Není právě tohle významný podnět pro denní poslání dobrého a věrného služebníka podle Kristova vzoru?

A tak se nechejme dnešním Božím slovem povzbudit: Pán nás povolal a potřebuje nás tady. Svěřil nám mnoho a naší odpovědí na jeho láskyplné pozvání a obdarování je služba dle hřiven, které jsme dostali – každý jiné, každý jinak velké, ale některé máme společné: využívejme času, který nám zbývá, ke službě lásky a pomoci, k denní věrnosti v tom, co nám bylo svěřeno a v čem naplňujeme své životní poslání. Abychom mohli jednou vejít v radost svého Pána; bude-li pro nás služba Pánu stálou radostí, budeme vědět, že tohle „málo“ božského obdarování na této zemi se pranic nevyrovná onomu „mnohému“ nebeské odměny!

P. Vojtěch Janšta

Rozjímání Božího slova k 32. neděli v mezidobí  A

Mdr 6,12-16; 1 Sol 4,13-18; Mt 25,1-13

Svatba je vždycky radostnou událostí, zejména pro rodinu, blízké a přátele novomanželů. Snad na některých vesnicích, kde se lidé lépe navzájem znají, se svatba podobá jakési pospolité slavnosti, na kterou se každý známý rád přijde podívat. Převážně se však jedná o výlučně rodinnou slavnost. Zcela jinak tomu bylo v době Ježíšově. Svatba byla záležitostí celé vesnice a šlo o výjimečně radostnou událost. Základním rituálem bylo převedení nevěsty z otcovského domu do domu ženicha. Večer prvního svatebního dne se ubíral ženich ve slavnostním oděvu se svými rodinnými příslušníky a přáteli do domu nevěsty, kde jej očekávala jeho vyvolená, v závoji a slavnostně nazdobená. Nevěstin otec pronesl na rozloučení krátké požehnání, případně se domlouvaly některé praktické záležitosti, zvláště majetkové, takže se ženich mohl pozdržet. Zásadní svatební událostí byl průvod, kterým si ženich odváděl manželku do svého domu. Nevěsta seděla v nosítkách a všichni ji doprovázeli radostným jásotem a tancem. I vážení rabíni přerušili své studium Tóry a šli se zapojit do svatebního průvodu. Celá obec byla na nohou. Se zpěvem a tancem došli pak svatebčané do ženichova domu. Svatební hostina byla zahájena požehnáním novomanželům při poháru vína. A pak se slavilo a slavilo celých sedm dní (v případě vdavek vdovy jen tři dny). Přicházeli totiž stále noví hosté; jen ženichovi přátelé museli zůstal po celou dobu a zpěvem a tancem se postarat o zábavu pro svatební pár. Při tak dlouhé oslavě není divu, že mohlo dojít víno, jak se o tom zmiňuje příběh v Janově evangeliu (srov. Jan 2,3-10).

Součástí svatebního průvodu byly také družičky – nevěstiny kamarádky, které vyšly ženichovi vstříc, když mířil do bydliště své nastávající manželky. Právě o těchto pannách se zmiňuje Ježíš v podobenství z dnešního evangelia. Tyto družičky – panny měly s sebou jakési lampy. Nelze si však představovat hliněné nádobky, jak je známe od dávných dob z prostředí Orientu. Taková lampa byla pro venkovní použití nevhodná, protože zhasínala při sebemenším zafoukání. Ostatně v Novém zákoně se pro takovou domácí lampu používá zcela jiný výraz (lychnos), než je uveden v našem podobenství (lampas). A navíc takové lampičky nebylo potřeba dolévat olejem, vydržely hořet celou noc. To, co měly v rukách svatební družičky, byly tedy nejspíš jakési pochodně, aby se jimi mohlo mávat a s nimi tancovat – a také aby dobře ozařovaly celý prostor temné noci. Takové pochodně, sestávající z dlouhé tyče na konci obalené hadrem, se však musely často namáčet do oleje, protože vydržely hořet jen krátký čas. Když tedy Ježíš hovoří o pěti prozíravých pannách, které si vzaly do džbánků olej, můžeme je hodnotit jako zodpovědné: prostě udělaly, co měly pro svou funkci družiček. Jednání těch pěti pošetilých je už hůře pochopitelné – vždyť věděly, že jim svítilny mohou brzy zhasnout… Nevzít si s sebou olej znamenalo vlastně nesplnit povinnost družičky. Možná bylo jejich jednání pošetilé podobně, jako tomu je v dnešní době, kdy zvláště mladí lidé lehkovážně komentují úkol či povinnost, která se od nich očekává, slovy: to neřeším, v pohodě, žádný stres, uvidím… Jednoduše nezodpovědně bezstarostný přístup, který je pohodlnější. Tímto přístupem se však družičky samy vyloučily ze svatební hostiny. Jistěže v první vlně bychom mohli toto podobenství našeho Spasitele chápat jako zamyšlení nad na naší prozíravostí a připraveností, předvídavostí a zodpovědností vůči našim denním záležitostem. Podobenství však jistě nabízí víc než jen tento pouhý a příkrý úzce vymezený morální apel.

Družičky, které vyšly vstříc ženichovi, jsme zajisté my všichni, kteří jsme obdrželi křestní povolání následovat svého Pána a radovat se jako jeho přátelé z Ženichova hlasu (srov. Jan 3,29). A jsou jistě okamžiky či fáze života, kdy zakoušíme jakousi zbožnou euforii či aspoň světlé chvilky všech družiček: vyšli jsme s vnitřní lehkostí (snad někdy až lehkomyslností) na cestu křesťanského i osobního a společenského života, s nadějí a útěchou v Ježíšovu blízkost, s veškerými zbožnými a hlubokými touhami svého srdce, které se zdály být všechny zodpovězené a naplněné v tom, co jsme právě prožívali a k čemu směřovali. Jenže pak se ženich vytratil a nastala jakási duchovní dřímota: vnitřní prázdnota, vyvstalé obtíže, prosáklé a nevyřešené temnoty našich srdcí, starosti a trápení, tíživá každodennost, podlamující únava a vyčerpávající kolotoč všedních povinností, pokušení a výčitky, vnitřní nejistota a nespokojenost… Kdo by v takových chvílích a podmínkách nezadřímal? Zmocňuje se nás duchovní otupělost a vítězí vleklá rutina, s níž je všechno dobré a cenné najednou tak obtížné a vzdálené. Ale Pán je zde! Pořád, ustavičně přichází: „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“ Co nás uschopní k tomu, abychom se s obnovenou důvěrou rozeběhli do jeho zářivé krásy a podmanivé přítomnosti? Nu přeci ten džbánek oleje! Můžeme se stokrát otáčet po těch, kteří jsou s námi na jedné křesťanské lodi a kterým bychom najednou tak rádi uzmuli něco z jejich zásob… Nejde to. Jsme to my ve své vnitřní odhalenosti a s celým svým bytím, nikdo jiný nás nemůže nahradit a zbavit nás naší odpovědnosti. Ten olej do zásoby je naše vnitřní bohatství, které si prozíravě bereme s sebou na cesty života. Především jde o věrnost v tom, co máme konat: v naší víře, lásce, trpělivosti, ochotě, modlitbě, pokání, ustavičné obnově… Je to důslednost, s níž denně žijeme své křestní zasvěcení, ať už díky či navzdory okolnostem. Tato věrnost nás popostrčí do Ženichovy blízkosti a jeho Duch nám dá rozhořet se novým ohněm svatého a zbožného nadšení. Právě tehdy se ukáže, jak je kdo vnitřně silný. Lze leccos předstírat, ve dnech jasných a hřejivých si můžeme kdovíc namlouvat a stylizovat se do role těch pevných a úspěšných… Ale právě ty výše zmíněné těžkosti nás vnitřně prozkouší: kdo je vnitřně bohat, je připraven obstát a nalezne opět svého Mistra jako blízkého a štědrého.

Lze také říci, že onou hořící lampou (či pochodní) je světlo Kristovo, které jsme obdrželi ve křtu. Nelze je začít starostlivě opatrovat, teprve až přijde průvan zla a jakékoli ohrožení. Odchod k prodavačům je znamením bezradnosti, s níž se snažíme příliš polidsku a povrchními prostředky vyřešit to, co může dát jedině Bůh (copak o půlnoci má někdo otevřeno??). Je to odchod od Pána, s přílišnou důvěrou v tento svět a jeho možnosti, které tolikrát a tak rychle troskotají… Navíc tento odchod neumožňuje potkat Ženicha, který přichází. Světsky smýšlející duše se s ním minou. A výsledek? Ženichovo prohlášení: „Neznám vás!“ Zdá se nám příliš tvrdé? Vypadá to, jako by se k nám Pán neznal, nejsme-li podle jeho gusta připraveni… Jenže kdo je vlastně dobře připraven? Máme se tedy úzkostlivě prát ve svých denních zápasech, protože Pán při svém příchodu se může postavit proti nám, pokud jen trochu zaškobrtneme ve své liknavé věrnosti? Jistěže tohle není obraz milosrdného Boha, jak nám jej představuje a vtěluje Kristus Pán. Ježíš však na více místech evangelia hovoří o těch, kteří si z Božího království snaží utrhnout zcela prospěchářky to, co jim zrovna vyhovuje, a tak jsou všude tam, kde se něco zdarma rozdává, kde je naděje na bezstarostné veselí a pohodový život s pohádkovým koncem. Vybírají si z Kristova poselství projevy a důsledky jeho lásky, aniž by stáli o Něho samotného. Jsou to sobci, kteří vše využijí jen pro svůj pohodlný prospěch, a jakmile se od nich něco požaduje, okamžitě mizí a uzavírají se do svého egoistického světa. Avšak v momentě, kdy pak jde o něco podstatného, ihned se zařazují do první řady a odvolávají se na svou „starou známost“. Ježíš takové počínání vystihuje velmi přesně: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: '(Vždyť) jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!'“ (Lk 13,24-27) Podobný scénář tedy vyjevuje i naše dnešní podobenství. Pán v nás nemůže poznat svou podobu, kterou do nás vložil, protože jsme plní sebejisté pýchy a dožadujeme se jeho privilegií, aniž bychom pro svou spásu hnuli prstem. Ženich by se mohl zcela trefně otázat: To jsem vám nestál za to, abyste popadli ten malý džbánek oleje? To jsem vám já, který jsem pro vás zemřel a vstal z mrtvých, nestál za to, abyste přinejmenším mizivě odpověděli na mou lásku, abyste byli ochotni se alespoň nepatrně změnit a posunout na cestě do Božího království? Abyste podstoupili sebemenší námahu a učinili, co se od vás právě očekává? Nebe není relaxem pro pohodičkáře zahleděné do sebe, kteří si Boží přítomností a milostí pojistí svou zvrhlou sobeckou existenci. Potud zde platí důrazné varování, abychom při péči o své vnitřní bohatství věrného oleje neotáleli a nesetrvávali v nebezpečném a přezíravém egoismu.

Pro hledající a usilující je zde však Pán stále jako ten, který první vychází naproti – tak nám to připomnělo první čtení, jež vychvalovalo moudrost, jež sama obchází a hledá, kdo jsou jí hodni, a vychází vstříc těm, kdo po ní touží. Kristus je přeci touto vtělenou Boží moudrostí (srov. 1 Kor 1,30) a vychází nám ve své prvotní iniciativě vstříc, aby nás přijal do své blízkosti. Pokud v našem srdci rezonuje alespoň něco z toho, co je jeho božským bohatstvím, božské světlo v nás opět zazáří obnoveným jasem – v síle Kristovy rozdávající se lásky, která v nás ustavičně působí. Jistěže Ježíš upozorňuje, abychom byli takto připraveni na jeho druhý příchod, na náš třebas nenadálý odchod z tohoto světa v okamžiku smrti. Příchod našeho Ženicha ovšem můžeme prožívat stále znovu – vždycky tehdy, když vstupuje do našeho života; vždy, když při mši svaté poklekáme a uvědomujeme si: „Ženich je tady! Pojďte mu naproti!“; pokaždé, kdy se uprostřed duchovní i morální dřímoty ozve v našem srdci pozvání k novému začátku; a jistojistě v mnoha dalších okamžicích, v nichž se Pán vynalézavě o nás znovu uchází. Je to jakýsi ustavičný nácvik na odchod z tohoto světa a na ten veledůležitý okamžik setkání s nebeským Ženichem, protože dřímotou smrti, která nějak pocuchá naše hořící lampy, musí projít každý z nás.

Apoštol Pavel zakončuje svou krátkou katechezi o druhém příchodu Páně v dnešním úryvku z listu Soluňanům hřejivým konstatováním: „A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.“ Ano, na tomto světě možná občas nebo i často vypadneme z role prozíravých panen a připravíme se o Ježíšovu blízkost v denním životě, ačkoli jsme jeho přítomnost už vícekrát zakusili. Tato slova apoštola Pavla by nás proto měla probouzet k odhodlání udělat všechno pro to, abychom prodlévali v Pánově blízkosti, a tak se připravovali na to, že jednou v nebi už budeme s ním pořád, že už o místo u stolu v nebeském království nepřijdeme, že nám nic a nikdo nemůže vzít tento nejlepší úděl (srov. Lk 10,42). Těšit se těmito slovy znamená vzbuzovat v sobě odhodlání moudře a zodpovědně plnit své křesťanské povolání, což znamená rovněž vzbuzovat touhu po blízkém Bohu, kterou v sobě dozajista máme a kterou tak případně vyjádřil svatopisec v dnešní odpovědi žalmu: „Má duše po tobě žízní, Hospodine, Bože můj!“

P. Vojtěch Janšta

Rozjímání Božího slova ke slavnosti Všech svatých

Zj 7,2-4.9-14; 1 Jan 3,1-3; Mt 5,1-12a

V době, kdy jsme nuceni omezovat počet shromažďovaných osob na desítky či spíše jednotky, se vyjádření dnešního prvního čtení zdají až příliš velkorysá. Nejprve „sto čtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů izraelského lidu“, tzn. dvanáct tisíc z každého – toto symbolické číslo odkazuje na vyvolený lid Starého zákona, lid, který prochází těžkostmi a utrpením a současně je Bohem tajemně chráněn. Ale toto vysoké číslo není ještě ničím ve srovnání s následným obrazem velikého zástupu, „který by nikdo nespočítal“ – tento obrovský dav už se však nesestává jen z izraelského národa, ale „ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků“ – jde tedy o nezměrnou šíři zachráněných – spasených, kteří stojí před Božím trůnem a před Beránkem. Jak velkolepá vize všech těch věrných Nové smlouvy, které chce mít Bůh ve své blízkosti, v plnosti své lásky v nebi! Jedná se o zcela výstižný obraz dnešní slavnosti, při které si Boží svaté „všechny společně připomínáme“, jak zaznívá ve vstupní modlitbě. Kontrast tak ohromného zástupu a našich pár „vyvolených“ duší, které se v těchto týdnech smí tu a tam přidat ke slavení eucharistie, vyjevuje snad také onen zásadní rozdíl mezi nebem a zemí, mezi plností a očekáváním, mezi rozzářeným jasem božské věčnosti a stínem pozemské prozatímnosti: to, co je pravým životem, nás teprve čeká, tento svět není vším, k čemu jsme povoláni a pozváni, dříve či později z něj budeme muset odejít. Slavnostní liturgie, kterou smíme v časech dobrých a běžných prožívat v našich společenstvích církve, je poukazem na nebeskou slávu, předchutí toho, co se před Božím trůnem slaví věčně: ještě „tam nahoře“ nejsme, ale už jsme na dobré cestě, která ústí do nebeské blaženosti. Zvláště skrze liturgické zpřítomnění Beránkovy oběti a jeho mnoharozměrné lásky k nám se takříkajíc odlepujeme od pozemské omezenosti a nasáváme svěží vzduch spásy, která se má ukázat nyní, v poslední době (srov. 1 Petr 1,5). Současná omezení nám pak dávají razantněji pocítit ono „ještě ne“, náš stav poutníků, kteří teprve kráčejí vstříc věčným zaslíbením a procházejí neutěšenostmi tohoto světa.File:Johann Koenig - Allerheiligen.jpg - Wikimedia Commons

Jistě nám proto k našemu povzbuzení prospěje setrvat u tohoto mystického pohledu na nebeské oslavence, kteří jásají před Božím trůnem a provolávají, že za svou záchranu vděčí Bohu a Beránkovi. Avšak i tento pohled nás opět vrhá do reality našeho pozemského putování. Tito svatí jsou sice Bohem zachráněni, avšak stojí s palmami v rukou, což je odznak mučednictví, a sám jeden z nebeských starců, který hovoří s Janem, vysvětluje, že tito v bílém rouchu přicházejí z velikého soužení. Takže byli zachráněni, a současně nebyli ušetřeni: tedy byli zachráněni pro nebe, ale nebyli ušetřeni pozemských soužení a strázní ani násilné smrti pro víru. Byla to Beránkova krev, v níž si vyprali svá roucha doběla, tedy do zářivé krásy křestní čistoty, která byla naplněna při setkání křesťana se svým Pánem v mučednické smrti. Opět je zde potvrzeno, že tato krev Vykupitele je neochránila před pozemskou smrtí, jako tehdy Izraelce při desáté egyptské ráně (srov. Ex 12,13), a přece je ochránila pro věčnost. Apoštol Petr výmluvně zdůrazňuje svým čtenářům: „Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými (věcmi) pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka.“ (1 Petr 1,18n). To je tedy výsledek procesu Boží záchrany: nesmírné množství spasených. Ale „tihle zde v bílém rouchu“ si na zemi prožili svoje. Bůh nám totiž neslibuje, že budeme-li následovat Ježíše Krista, nebudeme procházet utrpením a těžkostmi a všechno půjde tak nějak snadno, naopak: přivoláme na sebe kolikrát zlobu těch, kteří se Bohu protiví; ale slibuje nám, že bude s námi a že nás „vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro nebeské království“ (1 Tim 4,18). Tento svět je častokrát vskutku „slzavé údolí“, zanesené temnotou zla a hříchu stejně jako tíží nedokonalosti. Všechny jistoty v něm jsou v posledku vratké a dříve či později se vytrácejí. Abychom byli na cestě k nebi, učíme se stavět na Božích příslibech a na síle Kristovy vykupitelské lásky, jež nás podepírá, ustavičně provází a hojí.

A právě tuto cestu vytyčil Ježíš svým posluchačům v úvodní řeči svého Horského kázání. V ní blahoslaví, tedy prohlašuje za šťastné, určité skupiny či typy lidí. Nejprve se zaměřme právě na ty, kteří snášejí obtíže: s velkým realismem Ježíš pojmenovává ty, kteří pláčou, touží po spravedlnosti, jsou pronásledováni, odstrkováni a obviňováni. Ti mají být potěšeni, nasyceni, mají získat nebeské království a v něm velkou odměnu. Útěcha, pro kterou je možné tyto trpící nazvat šťastnými, je opět jaksi „nebeská“, tedy působená samotným Bohem, ale vyhlížená snad až kdesi na věčnosti, zatímco těžkosti, jimiž dotyční musejí procházet, jsou velmi konkrétní a hmatatelné teď a tady. Je taková útěcha vůbec skutečná, je pro nás smrtelníky nějak účinná, nebo je pouze odsunutím našich těžkostí na pozdější dobu, někam na práh smrti, takže teď holt musíme vydržet, zatnout zuby a bojovat, jak to jen jde…?? Jistě, Ježíš jednoznačně před pozemským vladařem prohlašuje, že jeho „království není z tohoto světa“ (Jan 18,36), jinak by se přeci rozpoutal boj o záchranu jeho pozemského života. Je tedy jasné, že Ježíš sleduje víc než logiku vnitrosvětského vítězství a světského štěstí. To však neznamená, že by naše současné trudné putování mělo postrádat Boží přítomnost a pomoc. Ježíš neříká, kdy tihle nešťastníci budou potěšeni a nasyceni – ano, to je nejistota, kterou nás Pán nezbavuje. Ale spása, kterou v nás působí, se uskutečňuje už teď – vždyť i Boží království, které Matouš z opatrnosti prohlašuje za nebeské, je podle slov Krista Pána už mezi námi (srov. Lk 17,21); a hledáme-li je a jeho spravedlnost, všechno ostatní nám bude přidáno (srov. Mt 6,33). Logika blahoslavenství tedy spočívá v odevzdaném očekávání Pánova zásahu ve prospěch svých věrných, kteří jej v těžkostech neopouštějí, ale – jak předpovídá starozákonní mudrc – „setrvají u něho v lásce, protože jeho vyvolení najdou lásku a smilování“ (Mdr 3,9). Ježíšova útěcha je nadpozemská, jiná než lidská, a přitom se dotýká bytostně každého z nás. Spasitelova zaslíbení nás učí brát vážně realitu neproměněného světa, v němž musíme počítat s bojem a obtížemi, a současně nám velí přimknout se k naději, která neklame, protože Boží láska se navzdory těžkostem (anebo právě díky nim?) působením Ducha svatého vylévá do našich srdcí (srov. Řím 5,5). Zaslíbení, že Bůh sám nám setře každou slzu z očí (srov. Zj 7,17), které se prohlašuje na adresu onoho nespočetného zástupu spasených, má proto konkrétní spojitost s naším truchlivým putováním, do něhož Bůh ustavičně zasahuje a stírá slzy našich zármutků. Někdy je tato jeho útěcha až příliš střízlivě pozemská, totiž když využívá všechny přirozené a lidské prostředky, jindy je překvapivě, až zázračně nebeská. Vnímavé a oddané srdce se tuto útěchu učí přijímat v mnoha rozměrech Božího milujícího působení. Každý, kdo vede s upřímným srdcem boj víry a vytrvalostní běh denních zkoušek (srov. 2 Tim 4,7), má zakusit, jak se díky účinným Božím zásahům stává opravdu šťastným podle evangelia.

Stejná logika potom platí pro další Ježíšova prohlášení blahoslavených. V těch nejde primárně o naše utrpení, ale o aktivní život podle Kristova vzoru. U těchto příslibů je patrně zcela srozumitelné, že člověk, který je konkrétním způsobem podobný svému Mistru a Pánu, bude zakoušet odměnu božského obdarování. Tak je člověk milosrdný ujištěn, že se svým počínáním otevírá Božímu milosrdenství. Křesťan s čistým srdcem může spatřit a pocítit Boha ve své blízkosti. Ten, kdo je tichý, tedy pokorný, nedere se sobecky dopředu a umí naslouchat druhým, dostane v souladu se starozákonní představou a příslibem (srov. Ž 37,11; Jer 12,15) zemi jako dědičný úděl, v němž mu bude dobře – právě proto, že si všechno nechtěl s křiklavou agresí urvat sám a jen pro sebe. Kdo usiluje o vytváření a šíření Kristova pokoje (srov. Řím 14,19), který Pán zanechal svým učedníkům (srov. Jan 14,27) je nazván Božím dítětem, protože Bůh jako dárce pokoje (srov. např. Flp 4,9; 2 Sol 3,16; Žid 13,20) odměňuje svou otcovskou láskou ty, kteří usilují o totéž co On – ve všech novozákonních listech se objevuje důrazné pobídnutí k vytváření pokoje, který je ovocem Ducha (srov. Gal 5,22) a základním projevem autentického křesťanského života těch, kteří byli ve křtu přijati za Boží děti. Blahoslavení jsou také ti, kteří ve svém duchu žijí skromně a s otevřeností Božím obdarováním, takže se nenasycují jen vlastními pozemskými aktivitami a požitky – ti mohou počítat s Božím královstvím, které jim Pán poskytne. Opět zaznamenáváme, jak Bůh všechny tyto přísliby uskutečňuje už zde v pozemském životě a rozvíjí plně na věčnosti. I zde však z Ježíšových příslibů vyznívá, že pro dosažení takového štěstí nebeského království je třeba vést ustavičný, věrný a důsledný zápas o vítězství dobra, lásky a spravedlnosti. Blahoslavenství se tak stávají mocnou, ačkoli nepříliš populární pobídkou k cestě svatosti, jež se uskutečňuje už nyní v denním růstu božského života v nás, ve snášení těžkostí a v trpělivém a ustavičném přitakání Božímu navštívení, které je pro nás pozemšťany obtížně vyzpytatelné a naplánovatelné dle našich představ.

Apoštol Jan ve druhém čtení s jistotou konstatuje, že jsme Boží děti; současně však připojuje, že „čím budeme, ještě není zřejmé“. Je tedy na rozhodnutí každého z nás, zda chce patřit k onomu nespočetnému zástupu spasených bratří a sester. Spása je dosud předmětem naděje (srov. Řím 8,24); ale kdo „skládá tuto naději v Pána, uchovává se čistý“ podle jeho vzoru, to znamená, že usiluje o štěstí nabídnuté a předestřené v Kristových blahoslavenstvích. Je útěšné, že jsme společně v zástupu těch, kdo chtějí kráčet „cestou odvěkou“ (Žl 139,24); konkrétní kroky však musí učinit každý z nás. To je pokolení těch, kdo hledají Hospodinovu tvář, jak zaznívá v odpovědi dnešního žalmu, zároveň však jde o každého jednotlivce, který má nevinné ruce a čisté srdce a jehož duše nebaží po marnosti. Pojďme každý sám a současně ve společném podepírání cestou, která vede k nebi!

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova k 30. neděli v mezidobí  A

Ex 22,20-26; 1 Sol 1,5c-10; Mt 22,34-40

Snad nám právě současný svět plný různých a překotných zákazů, nařízení, pravidel, příkazů a omezení může přiblížit náboženskou situaci Židů doby Ježíšovy. Vrcholem jejich náboženského života (spolu s chrámovými obětmi na nejsvětějším místě – v jeruzalémském chrámě) bylo zachovávání Zákona, který měl původ u Mojžíše a s ním na hoře Sinaj – byl to tedy zákon samotného Boha a jeho dodržování bylo tím nejlepším způsobem, jak žít na této zemi, tzn. kráčet po cestě, kterou sám Hospodin člověku vytyčil. Tento Zákon se však pro zbožné Židy rozrostl do 613 různých předpisů, které byly rozděleny na 365 zákazů (podle počtu dní v roce) a 248 příkazů (podle součtu všech údů a kostí v těle). Tuto změť dále rozdělovaných přikázání nebylo snadné si zapamatovat, natož se tím vším řídit. Není divu, že na takové množství všemožných ukazatelů pro denní život bylo potřeba znalců zákona. I mezi nimi vyvstávala otázka, je-li možné všechna ta přikázání nějak ukotvit, shrnout, nadepsat, dát nějaký klíč k jejich čtení a smyslu. Byla to velmi nesnadná otázka, kterou mnozí úplně odmítali jako nepatřičnou. A právě s takovým záludným dotazem přichází jeden ze znalců Zákona za Ježíšem. Chce jej přivést do úzkých, jak komentuje evangelista, protože ví, jak obtížně lze na tuto otázku nalézt odpověď.

Ale Kristus Pán si ví rady: předkládá zákoníkovi přikázání o lásce k Bohu a hned vzápětí o lásce k bližnímu, na nichž podle jeho slov „spočívá celý Zákon i proroci“. Ježíš tedy jednoznačně zdůrazňuje, že principem, který má vést naše smýšlení, postoje i jednání, náš morální růst a zachovávání toho nejlepšího v životě, je láska k Bohu a k druhým lidem. Láska vrhá světlo na všechny zákony, předpisy, pravidla či zákazy. Jak tomu lépe porozumět?

Především je třeba mít na zřeteli, že láska je vztah a rozhodnutí pro vztah. A milující vztah je nutně vždycky oboustranný. V pěstování lásky k Bohu je tedy nutno vycházet z toho, že Bůh nejprve miloval nás: stvořil pro nás krásný svět a povolal nás k životu; a když jsme se hříchem vzdálili z jeho blízkosti a uvrhli svět i sebe do zla, přišel on sám, aby nás zachránil, aby to, co nás od něj dělilo, vzal na sebe. Už Starý zákon znal ze zkušenosti Hospodina, který je věrný ve svých slibech, vyvolil si svůj národ, zachránil jej, vedl, neopustil a stále jej vysvobozoval navzdory lidské nevěrnosti ze všech tragédií a obtíží. Tato Boží láska pak nacházela odpověď v chrámové bohoslužbě vyvoleného lidu a právě v zachovávání Zákona. Ježíš Kristus zjevil tuto Boží lásku k člověku dokonale – vždyť on sám se stal obětí za naše hříchy, takže tato láska až do krajnosti předčila a dovršila všechny oběti Starého zákona a darovala člověku vykoupení a cestu ke spáse. Zároveň tak Ježíš zjevil maximální lásku k bližnímu: když jako jeden z nás a současně jako Boží Syn v plnosti lásky položil za lidstvo svůj život.

Je tedy nabíledni, že naše odpověď lásky na projevenou Boží lásku, tato druhá strana onoho vztahu s Bohem, bude správně mít tento dvojí rozměr, daný nejen Kristovým výrokem, ale celým jeho životem a dílem spásy zaprvé lásku k Bohu a zadruhé lásku k bližnímu, jež je vlastně projevem a jasným důsledkem lásky k Bohu. V první řadě půjde o naši vděčnost Bohu: za to, kým se pro nás stal, co pro nás udělal a jak nás v životě stále vede. Tato ustavičná odpověď na Boží lásku k nám je základním rozměrem naší duchovní existence a důležitým podkladem celého našeho praktického života. S tím souvisí tolik důležitá přítomnost Boha v každém našem dni, rozhodování, plánu, prožívání rozpoložení, přemýšlení… Je třeba se stále ptát Pána, jak to vidí on, kde je v tom či onom přítomen, co nám tímhle chce říci, kudy nás chce vést. Všechno stavět do jeho světla znamená správně rozumět všem pravidlům a požadavkům života. Co je správné v Božích očích, je správné a požehnané pro každého z nás. Ze srdce opravdového Božího ctitele stále tryská vyznání víry vyjádřené slovy dnešního žalmu: „Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!“

Nu a láska k bližnímu na to bezprostředně navazuje. Uspořádat mezilidské vztahy, vazby a všechna pravidla, kterými se řídí lidské spolužití, je nutné právě na základě lásky, která vidí vyváženě potřeby své a těch, kteří jsou okolo – tedy tzv. společné blaho. Jak právě s tímto prvenstvím lásky v našich přikázáních často bojujeme! Stačí si vybavit několik příkladů. Známky ve škole jsou obvyklým strašákem pro děti, jejichž rodiče sledují právě tenhle výsledek, aniž by chtěli nejprve porozumět tomu, co jejich dítě prožívá nebo s čím zápasí. V zaměstnání je výskyt této neúprosnosti ještě mnohem výraznější – samozřejmě nemohu v první řadě zohledňovat, jak se kdo zrovna cítí, co prožívá a jaký emoční dopad bude mít kdejaké pracovní rozhodnutí nadřízeného… Ale pečovat o to, aby se lidé v zaměstnání cítili dobře, aby měli prostor pro vyjádření toho, co prožívají, aby zakoušeli atmosféru lidskosti – to je nejspíše předpoklad k tomu, aby všechny pracovní povinnosti a úkoly zvládali zaměstnanci lépe a efektivněji. Kolikrát se stane, že někdo s nasazením a nezištně něco vytvoří, vymyslí, udělá, zorganizuje… a místo vděčnosti a ocenění se mu dostane kritiky za to, že nezohlednil tamten předpis či zapomněl na jiné pravidlo – ať více či méně důležité nebo zcela zanedbatelné. Stejně tak je třeba uvážit, že pravidla nějakého řádu, otvírací doby či lhůty jsou až na druhém místě vzhledem k člověku, který potřebuje pomoc nebo se zrovna nachází mimo očekávané škatulky a mantinely. Rovněž liturgie má svá pravidla a je důležité se jimi řídit, protože napomáhají k lepšímu a pravdivějšímu prožívání bohoslužby. Ale nebudu je vyžadovat absolutně a hned, když účastníci na ně aktuálně nemají nebo o nich nevědí či prostě zapomenou nebo situaci nezvládnou. Tak mohu přísným nárokem na úroveň předčítání Božího slova odradit začínajícího lektora, mohu znechutit květinářku poučkami o tom, kde a jak mají či nemají být u oltáře květiny, mohu zablokovat kajícníka, který se nepřipravil ke zpovědi podle představ církve stejně jako není problém vyhnat ode dveří fary člověka, který s nenaléhavou věcí nepřišel v úředních hodinách... Je toho tolik, v čem velmi snadno upadneme do vyžadování různých předpisů a přikázání, aniž bychom brali nejprve ohled na člověka samotného – tedy na lásku k bližnímu.

Tento princip lásky k Bohu a k bližnímu můžeme promítnout i do současné situace restriktivních pandemických opatření. Jak je důležité se v modlitbě ptát Boha, k čemu nás volá, jak máme smýšlet a jednat, kudy chce vést naše kroky a naše rozhodování v tolika všemožných předpisech, pravidlech, zákazech a omezeních… A láska k bližnímu? To není jen všeobecně omílaný ohled na ty zdravotně nejohroženější – copak jsme člověka redukovali pouze na tvora, který přežije covid? Jistěže je záchrana pozemského života důležitou prioritou v péči o bližní… Rozměrů záchrany života je však mnohem více: doprovázení na věčnost, vysvobozování z osamělosti, strachu, psychických obtíží, bídy, stresu, agresivity druhých, nedostatku financí, sil ke zvládání komplikovaného života a ze ztráty životní perspektivy, dále i záchrana vzdělávání, komunikace a společenské aktivity a v neposlední řadě možnost důstojného pohřebního rozloučení se všemi příbuznými a blízkými. Jak obtížné je všemu tomu vyrovnaně dostát…! Pařížský arcibiskup Michel Aupetit nedávno vyjádřil křesťanský princip záchrany života velmi výstižně: „Když jsem byl lékařem, stávalo se, že jsem někomu zachránil život – jak se hovorově říká. Ve skutečnosti jsem ale život nezachránil, pouze jsem pomohl, aby pacient mohl ještě několik dalších let žít. A měl jsem z toho radost, byla to moje profese. Jako lékař jsem však nemohl život zachránit, protože na konci se stejně objeví smrt. Přijde v každém případě, dříve či později. Nyní mně jako křesťanovi a knězi nejde o to, abych někomu zachraňoval život, ale abych člověku pomáhal vejít do života, do života v hojnosti. Předávám život, který je silnější a větší než ohraničený tělesný život, v němž se dnes nacházíme, ale který nemá poslední slovo."

Lze si na současné až bláznivě vyhrocené situaci s užitkem uvědomit, jak je naléhavě nutné osvojovat si tuto perspektivu lásky k Bohu a k bližnímu: aby náš život byl takový, jaký si Bůh přeje; aby nevítězilo sobectví a touha po vlastní pohodlnosti na úkor životů druhých; aby nepřevážil chorobný strach o vlastní pozemský život nad důstojným, pokojným a sdíleným životem mých bratří a sester… Milovat sebe stejně jako bližního je tolik potřebná rovnováha, jež se v našem sobeckém smýšlení tak snadno vytrácí.

Apoštol Pavel dnes Soluňanům připomíná začátky jejich víry a upozorňuje své adresáty: „Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji.“ Na chování apoštola Soluňané mohli vidět lásku k Bohu i k bližnímu, takže mohli napodobit své evangelizátory i samotného Pána. Touto žitou a prokazovanou láskou k Bohu a k bližnímu lze přivést druhé k obrácení i k přijetí všech možných pravidel a přikázání, která nám pomáhají ke správnému životu. Kéž je nám tento princip lásky drahý a svatý při všem, oč usilujeme, nad čím přemýšlíme, co podnikáme a co vytváříme!

P. Vojtěch Janšta

Rozjímání Božího slova k 29. neděli v mezidobí A

Iz 45,1.4-6; 1 Sol 1,1-5b; Mt 22,15-21

Není bohužel až tolik výjimečné, že se dva spiknou proti třetímu – může za tím stát jakákoli snaha o vyniknutí, vládnutí, odstranění či znemožnění, boj o zisk či sféry vlivu apod. Nebývá rovněž výjimkou, že ti dva (případně jich je i více), co se spiknou, jsou názorově zcela protichůdní nebo jsou i ve při či v nepřátelství, ale spojí se aktuálně za účelem likvidace toho třetího. Samozřejmě jen na určitý čas, dokud se navzájem potřebují a dokud trvá jejich společný nepřítel. Potom se zase vrátí do původních barikád.

Myslím, že takto se pravdivě dívat na podhoubí scény dnešního evangelia. Za Ježíšem přijdou představitelé dvou skupin, aby Ježíše chytili za slovo v ožehavé otázce placení daní císaři. A byli to představitelé skupin naprosto odlišných: herodovci tvořili jakési politické uskupení v návaznosti na krále Heroda, a byli tedy blíže loajalitě Římanů, kteří okupovali Palestinu a jimž se místní králové oddaně podřizovali. Naopak farizeové tvořili duchovní elitu židovského národa, který se nikdy nesklonil před cizími okupanty, takže všechny, kteří s Římany byli zadobře, považovali za kolaboranty a zrádce. Proti Ježíšovi se však tyto skupiny dokázaly spojit. Možná už proto, že právě každá z nich mohla mít odlišné názory na placení daní; spíše však pro ně Ježíš představoval společného nepřítele, pro každou skupinu z jiného důvodu. Přicházejí tedy za Ježíšem s velmi rafinovanou taktikou. Nejdříve vychválí jeho pravdomluvnost a vnitřní svobodu, s níž nedbá na vnější a falešné ohledy a jde si za svým. Myslí si: jestliže se Ježíš ukázal být takto přímý a neúprosný v kritice falešností náboženského kultu soudobého židovstva a pokryteckého smýšlení duchovních elit národa, jistě se dá strhnout k tomu, aby byl podobně (nebo tím více) nesmlouvavý k nepřátelským okupantům mocnářského Říma. Platit daně bylo totiž nutno jak z majetku, nejčastěji z polností, tak rovněž za každou osobu, tzn. každý obyvatel musel jakožto poddaný vítěznému okupantovi odvádět daň z hlavy. Jakmile se tedy Ježíš vysloví proti placení daní (které přece Hospodin, Bůh svobodného lidu nemůže nikdy schvalovat, protože se příčí božskému zákonu Tóry), dostane se do pozice buřiče a rebelanta, takže bude důvod pro jeho likvidaci nebo alespoň vystrnadění z veřejného života.File:Tiberius, Denar, Lyon, CNG.jpg

Ježíš tuto lest snadno prokoukne a reaguje mistrně. Nechává si podat peníz, jímž se platí daň. Tím, že židovští předáci vytáhnou ze své kapsy denár, který na sobě nesl podobu i nápis císaře, veřejně deklarují, že daně platí, ačkoli pro zásadového Žida bylo nosit u sebe obraz císaře urážkou Boha a vlastně modloslužbou, protože císařové se považovali a nechávali se provolávat za bohy. Ježíš svou stručnou odpovědí nejprve říká: dávejte císaři, co je císařovo – tedy: máte-li u sebe tyto peníze, plaťte. Spolehlivě se tak vysmekne z přichystané léčky, protože jen schválí to, co aktéři záludné provokace stejně dělají.

Jedním dechem však Ježíš přidává větu, která je zásadní odpovědí na otázku, jaké má Bůh místo nejen v celém naznačeném sporu, ale obecně ve všech záležitostech tohoto světa: co je Boží, dávejte Bohu. To je jasný vrchol celého příběhu. Dávat Bohu, co mu patří. A co mu vlastně nepatří? Všechno na první místě odevzdávat Boží prozřetelnosti a jeho doprovázející blízkosti. To je víc než pouhá židovská snaha všechno vidět optikou zákona, který velel: vnější, světská moc musí být v souladu s Božím zákonem, pak je přijatelná; jestliže se od Božího zákona odchýlí, nemá právo na existenci a není radno ji poslouchat. V tomto duchu jsme v prvním čtení slyšeli o králi Kýrovi: byl to perský vladař, který v roce 539 umožnil židům návrat z trudného babylonského exilu, takže mohli znovu stavět město Jeruzalém a chrám a budovat svou vlast. Proto prorok Izaiáš pohlíží na tohoto krále jako na Božího vyslance a Božího služebníka, ačkoli tento pohanský vladař Hospodina vůbec nezná – ale Bůh jedná skrze něho ve prospěch svého lidu. Opakovaně se však u proroků vyskytuje varování, aby se král nepovažoval sám za boha, a tím se nezpronevěřil svrchované božské vládě Nejvyššího. A protože zpupná římská nadvláda evidentně porušila božské zákony dané Izraeli a tedy Boží svrchovanost, je potřeba se jí nepodřizovat, ale co nejdříve s ní skoncovat.

Nuže, Ježíš tuto ostrou politickou konfrontaci nepřiživuje. Kristus Pán byl totiž během svého pozemského života důsledně apolitický. V atmosféře bojechtivého nepřátelství vůči nenáviděným římským okupantům by každý náznak politicky motivovaného výroku na adresu Říma mohl působit jako rozbuška či škrtnutí zápalkou nad hořlavinou – Ježíš by se stal v očích radikálních Židů příhodným a mocným vůdcem politické rebelie, a nikomu by už nevysvětlil své poslání, které měl od Otce – spasit svět. Proto Ježíš hlásá důsledně Boží království – říká přece: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33) Nepřichází změnit pozemské pořádky, ale přinést Boha, který jediný může trvale proměnit tvářnost světa a zbavit lidstvo zla, jež s sebou nese tolik utrpení. Ježíš nebyl žádný revolucionář, vždyť revoluce přináší násilí, živí nenávist, šíři sobectví a nakonec jen přeskupí politické síly, aniž promění lidská srdce. Bůh je ten, který v čase, jehož má dostatek (na rozdíl od našeho krátkého a prchavého života), trpělivě pracuje na proměně člověka zevnitř. Ježíšovo poslání je vrcholem a završením tohoto božského plánu spásy s lidstvem. Našemu Pánu a Spasiteli tedy byl na hony vzdálený tolik prchavý cílený politický boj proti aktuálnímu židovskému nepříteli. Jeho poslání je nebývale širší a neskonale hlubší.

Vraťme se tedy k Ježíšovu výroku: „Co je Boží, dávejte Bohu.“ Tady je nutno začínat. Všechno Pánu odevzdávat, všechno jím poměřovat, jemu se s důvěrou svěřovat. Císařovi patří „jen“ ty daně – ale Pánu je třeba aktivně dávat všechno! To je postoj pravé víry. Lze s užitkem zapřemýšlet, co všechno kolikrát dáváme kamkoli jinam – nejen daně státu, ale především svůj čas, síly, vynalézavost, peníze i náš vnitřní svět tolika lidem kolem sebe, tolika starostem, marnostem, povrchnostem i škodlivostem – a dáváme to se samozřejmostí či setrvačností, ba i s nadšením. Co z toho všeho dáváme Bohu? Dáváme mu vlastně vůbec něco? Kromě pár chvil, kdy si na něj vzpomeneme? A přitom od něj všechno pochází a jemu patří. Znamená to však, že Bůh všechno, co mu dáme, pohltí jako bezedná studna, a nám nezbude nic než prázdné ruce? To je ďábelské pokušení myslet si, že Bůh je nepřítelem našeho pozemského štěstí. Je tomu však přesně naopak: jakmile dáme Bohu všechno, co mu patří, začneme mnohem lépe získávat všechna dobra tohoto světa s mnohem lepším rozlišováním a hlubším využitím. Jinak a konkrétně řečeno: nebudeme-li dávat Pánu svou práci, snadno utoneme v ustaranosti, stresu a honbě za úspěchem či výdělkem; nebudeme-li dávat Pánu svůj volný čas, snadno zabředneme do chamtivé sobeckosti, lenivosti i závislostí; nebudeme-li Pánu dávat své vztahy, snadno v nich bude vítězit vlastní povýšenost, arogance, netrpělivost a nepřejícnost – a tak dále. Dávat všechno Pánu znamená s ním a v něm nalézat všechno lépe a plněji, a být tak i odolnější vůči protivenstvím a nejistotě přítomného času i působícímu zlu.

V tomto Božím světle pak rovněž budeme lépe vidět společenské a politické dění. I to je téma, které z dnešního evangelia vyplývá. Křesťané jsou v novozákonních spisech vybízeni k tomu, aby se modlili za pozemské vládce a aby respektovali společenské zřízení, v němž se nacházejí (srov. 1 Tim 2,2; Tit 3,1; 1 Petr 2 17) V čem žijete, k tomu mějte úctu – to je aplikace dnešní Ježíšovy rady o odevzdání denáru, jejž u sebe nosíme. Prostě počítejme s tím, že je tu taková a taková vláda. Rebelantství není žádné hrdinství; podobně ani neposlušnost není správnou cestou – neposlušnost roste tam, kde není zodpovědnost, protože bez snášení důsledků a následků se snadno neposlouchá. Má-li však někdo moc a z toho vyplývající zodpovědnost, je na něm, aby se tím zabýval a rozhodoval, jak to vidí nejlépe. Poslušnost je také znamením pokory, s níž dokážu připustit pravdivost jiného názoru či postoje než jen toho svého. Potud je každá úcta ke světské vrchnosti na místě. V tomto smyslu byl Ježíš poslušným člověkem své doby a tehdy vládnoucího režimu. Současně však Nazaretský Mistr nikdy nehájil konkrétní politické zřízení a už vůbec nespoléhal na přízeň mocných tohoto světa. Rozvíjel maximální vnitřní svobodu, s níž mohl pravdivě a nezávisle hlásat tajemství příchodu Božího království včetně kritiky rozličných rozšířených zlořádů a nakonec i zemřít jako oběť spiknutí všech mocenských struktur své doby. V tomto světle se učíme i my zaujímat postoj uctivé kritičnosti, tzn. podrobovat okolní, světové, politické, hospodářské a společenské dění parametrům evangelia. Těmi jsou souhrnně řečeno vždycky láska, obecné blaho, svoboda a důstojnost každého člověka a ohled na všechny potřebné, zvláště ty, kterých se nikdo nezastane a kteří v důsledku hříchů druhých nespravedlivě trpí. Právě tyto principy vyznával a uplatňoval samotný Kristus Pán. Křesťan se tedy neshrbí před žádnou svévolnou totalitou vnuceného názoru či chování – vzpomeňme na mučedníky všech dob, kteří byli v hlásání a rozvíjení své víry důslední až do konce. Slovníkem dnešního evangelia to můžeme vyjádřit takto: dáváme světské moci a řízení společnosti to, co požaduje, pokud tím neubíráme Bohu to, co mu patří, tzn. pokud to není v zásadním rozporu s Božím královstvím, které mezi nám vyrůstá a kterého si máme hledět především. Jistěže dokonalé to na zemi nebude nikdy a je třeba s velkou dávkou trpělivosti a tolerance snést jistý a všudypřítomný koukol mezi pšenicí (srov. Mt 13,24-30). Nelze však podle našeho křesťanského svědomí tolerovat a schvalovat přístupy, při nichž se dobrá setba přímo vytrhává nebo je likvidována přemírou bujného plevele.

Svatý Pavel v úvodním pozdravu prvního listu Soluňanům, který jsme slyšeli ve druhém čtení, konstatuje, že soluňská církevní obec „je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem“, takže apoštol může bez nadsázky vzpomínat, jak „je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá“. Právě toto jsou pravé evangelijní postoje křesťanů všech dob, které pomáhaly Božím vyvoleným zvládat život v tomto světě, přestát těžkosti, proměňovat neúnavně společnost kvasem evangelia a umět odporovat všemu, co se Božímu království stavělo do cesty. Dávejme našemu dobrému Bohu, co mu patří, aby mu plně patřilo to, co je naše, a tak nám mohlo víc a víc patřit to, co je jeho o co on se rozhodl s námi v plné míře rozdělit. Aby se tak svět, navzdory stále přítomným hamižným a nespravedlivým císařům, mohl proměňovat v Boží království.

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova k 5. neděli velikonoční A

Sk 6,1-7; 1 Petr 2,4-9; Jan 14,1-12

Připomínali jsme si v těchto dnech 75 let od ukončení osvobozovacích bojů Druhé světové války. Příběhy mnoha mladých mužů nasazených do války či mnoha truchlících rodin, které zažily tolik strachu, utrpení a bídy a často přišly o své otce či syny, už k nám častokrát nezaznívají s onou palčivostí, jakou měly ještě třeba před třiceti či padesáti lety pro naše předky. Vnímáme je totiž z pozice míru a klidu a z dlouhého odstupu, který dává zapomenout na dávné a překonané těžkosti. To je jistě dobře, že už dlouho nevíme, jak hrozná je válka. S podobnou odtažitou pokojností však můžeme pohlížet také na situaci, do níž v dnešním evangeliu vnáší Ježíš slova útěchy a povzbuzení. Ocitáme se ve večeřadle při Poslední večeři. A do atmosféry radosti a přátelství zaznívají z Ježíšových úst předpovědi odchodu, smrti, utrpení a zrady. Jistě, objevovaly se už dříve mnohé náznaky odmítnutí a protivenství, zvláště ve vyostřených sporech s farizeji a zákoníky. Přesto však přetrvávaly krásné a uchvacující prožitky, které Ježíšovi nejbližší zakusili se svým Mistrem. Po tom všem je takto hrozivá předpověď zcela nepochopitelnou zvěstí, která přináší neklid a ustrašenost. Učedníci si nemohou srovnat, že tento jejich Pán, který měl vždy každou situaci pod kontrolou a se vším si věděl rady, se má najednou ocitnout v takové temnotě. Ve vzduchu visí obavy, nejistota, strach, tíseň… Těžko si to představíme my, kteří se na Ježíšovu smrt díváme z pozice jeho vítězství, což nám ostatně předkládá stále trvající velikonoční doba, jež oslavuje Kristovo zmrtvýchvstání. Je to podobné jako právě letošní výročí konce války s naším pohodovým odstupem mnoha desetiletí. Ježíšův odchod, o kterém je řeč a který má nastat, byl velikou neznámou a razantním ohrožením učednických jistot. Proto Ježíš svou dlouho řeč učedníkům uvozuje slovy: „Ať se vaše srdce nechvěje.“ Kristus Pán chce svým následovníkům předat to nejlepší a posílit je, dát jim nástroje pro pochopení a uchopení toho všeho, co nastane, až on odejde na smrt. Ale učedníci nechápou, nerozumí. Mají strach a nic nedává smysl. Schází jim pohled víry, který byl předán skrze hlásanou velikonoční zvěst nám všem. My jsme beznadějnost při Ježíšově smrti prožít nemuseli. Pro nás je řeč o Kristově odchodu srovnatelná s odchodem matky na nákup či otce na houby, protože víme, že odchází proto, aby přinesl mnohem víc, takže krátce a rádi strpíme jejich nepřítomnost.

Nicméně i my se můžeme stát současníky Ježíše, jehož odchod nás trápí a rozechvívá. Zažíváme totiž i my chvíle radosti, spokojenosti, naděje, i nadšení a jásotu; ale vyvstávají také nejistoty, obavy, strach, zmatek, zklamání, pochybnosti, vnitřní prázdnota, krize všeho druhu, ohrožení, bolest, slabost, neútěcha, pokušení k rezignaci, pachuť zla a hříchu, nepochopení, vnitřní protesty… Leccos z toho se v našem životě objevuje čas od času i s velkou naléhavostí a neodbytností. A to se nám nelíbí. Bodejť. Tohle nás znejišťuje a oslabuje. A nikdo nechce být nejistý a slabý. Každý chce vítězit, mít vše pod kontrolou a dívat se na události svého života s klidným a úsměvným nadhledem a vhledem, který vše chápe a správně vyhodnocuje. Ale ono to tak není. A je dobré si to přiznat, ačkoli tuto vnitřní nejistotu a slabost raději přehlušíme tím, co nám jde, co zvládáme, co nám poskytne krátkodobou a plytkou útěchu, v čem si dokážeme svou soběstačnost a úspěšnost, kde zapomeneme na úpěnlivé volání vyprahlého nitra… Snad právě proto přináší velikonoční doba i tohle nepříjemné téma, u něhož se vnitřně ošíváme, abychom velikonoční radost objevili a přijali v jeho hloubce, nejen podle měřítek naší úspěšnosti a pohody, která se tak snadno rozpadnou a zmizí.

            A tak Ježíš jakoby odchází i v našich těžkostech pryč z našeho života, z toho všeho, co prožíváme – chtěli bychom se jej chytit, nalézt jej právě pro svá trápení… ale zdá se, že není k dispozici, odešel. A to nás trápí a znejistí ještě více. Ježíš nás ujišťuje: „Je to pro vás dobré, abych já odešel.“ (Jan 16,7) Proč? Protože právě tehdy může růst naše víra. Ježíš své učedníky dnes ujišťuje, že jako věřící v Boha mají věřit i v něj. To se snad zdá samozřejmé, ale v pohledu na ukřižovaného Mesiáše to už tak snadné není. Boží Syn, jemuž důvěřuji, je odsunut a zdánlivě vyřízen. Mlčí a mizí. Není tam, kde dříve býval, nemohu se ho dohledat. „Věřte! Věřte, že mám moc ve vašem životě působit a vítězit!“ Víra je vírou teprve tehdy, když uskuteční krok do temnoty, když přebrodí chladný a dravý proud pokušení a ohrožení… jinak je to naše představa víry, ale nikoli víra živá. Taková víra totiž znamená, že přestáváme mít vše ve svých rukou a jsme nuceni se opravdu a jedině spolehnout na Boží pomoc a Boží přísliby. I v naší modlitbě totiž máme sklon vyprosit si to, co už budeme mít, co nám Bůh dá a s čím budeme spokojeně a jistě zacházet. Ale lásku, sílu, věrnost ani pokoj nedostáváme do zásoby – jako když zajedeme na čerpací stanici, koupíme benzín a zase nějakou dobu vesele jezdíme dál. Nestačí přijít si pro požehnání, navštívit mši v neděli či jen ve svátek, jednou za čas poprosit… a Bůh nadělí, takže si vystačíme. Nikoli! O lásku je třeba prosit a usilovat denně! Každodenně obnovujeme nového člověka a svou křehkost proměňujeme působením Boží milosti! Není bez zajímavosti, že Ježíš se v evangeliu přirovnává vždy k něčemu dynamickému a ustavičnému: je živá voda, pramen, chléb, světlo, dveře, život… tedy to, co užíváme pořád znovu, co obnovujeme, co se nedá uzavřít do zásobárny a zakonzervovat. Vzpomeňme, jak Izraelité sbírali manu – chléb z nebe na poušti: vždycky nasbírali jen na konkrétní den. Pokud si někdo zkusil vzít něco do zásoby, do dalšího dne mama zčervivěla a zapáchala (Ex 16,19n). Z Boha žijeme ustavičně, znovu a znovu, protože v žádném vztahu nelze žít do zásoby ani mít jednou provždy něco hotové. Vždyť také nesníme krajíc chleba s očekáváním, že poporosteme o čtvrt metru. Živíme se po troškách každý den a přejídání nám nesvědčí. Tak ani duchovní život se neskládá z nějakých spektakulárních okamžiků, jakéhosi duchovního obžerství, díky kterému pokročím o míle a pak z toho sám v klidu čerpám. Ano, jsou mimořádné chvíle milosti, a velkého Božího působení – Pán ví, co kdy potřebujeme. Ale řádně se jedná o denní a ustavičné drobné kroky víry, lásky a modlitby. Eucharistie v nás nevzbuzuje extatické zážitky (až na výjimky), ale sytí nás vnitřně den za dnem a posiluje v křesťanském životě.

Na první pohled protikladný obraz přináší apoštol Petr v druhém čtení, když Krista přirovnává k živému kameni, který lidé odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný. Kámen znamená pevnost, stabilitu, oporu. Tímto kamenem je Ježíš pro náš život, na něm máme stavět. Tedy jednou provždy – a hotovo? Apoštol však zároveň vysvětluje, že jedině skrze víru se může stávat Ježíš takovým kamenem našeho života. Tedy opět je zde zaslíbení spojené se stálým rozhodnutím k víře, k odevzdání své důvěry Pánu. Kdo odmítne přijmout víru, o takový kámen klopýtá, protože si z něj dělá hrad vlastních svévolných očekávání, která zklamou. Bůh není moje pevnost, kterou si vystavím, a mám pokoj.

Tuto ustavičnost Ježíš dnes vyjadřuje jedním důležitým příměrem – totiž když prohlašuje, že je cesta. Cesta jistě vede k nějakému cíli. Ale cíl života je pro nás ve věčnosti. Cesta životem neprobíhá tak, že dospějeme k nějaké metě – a pak se zastavíme, dáme nohy nahoru a už s námi nikdo dál nepohne, protože jsme dosáhli svého cíle. Nikoli. Život je cesta, která trvá. Cesta má smysl sama o sobě – ona je růstem, posilováním, získáváním zkušeností, osvědčováním, doprovázením… Takto se Ježíš vyjevuje v našem životě. A právě proto, že je zároveň pravda a život, který nám chce stále vlévat, stává se součástí naší životní cesty, kterou on sám tvoří, dáme-li mu prostor.

Ježíšova cesta je totiž cestou k Otci, je to cesta sjednocení s Bohem, kterému patříme jako děti. Apoštolové nechápou a Filip – snad za všechny učedníky všech dob – vyjadřuje touhu vidět Otce – a to bude stačit. Zase je zde to pokušení jednorázového vyřešení, pak už si vystačíme… Je zajímavé, že toto „stačit“ se v Janově evangeliu vyskytuje pouze na dvou místech a v obou případech zaznívá z úst apoštola Filipa – podruhé zde a ještě předtím při události nasycení zástupů: Filip přemýšlí, za kolik denárů bude stačit aspoň trocha jídla pro celý zástup lidí (srov. Jan 6,7). Tento apoštol vystupuje jako symbolický reprezentant naší touhy po zajištění, po tom, co bude stačit, co můžeme očekávat a co nám Bůh dá. Je to projev starostlivosti, ale vázané na ono přivlastnění, se kterým budeme už sami hospodařit. Kolikrát se nás zmocňuje mentalita: to stačí, nepřeháněj, to je dobré, už dost, neblázni… V tradiční víře je tento styl přístupu velmi častý a zakořeněný. Ježíš naproti tomu zdůrazňuje, že on je v Otci a Otec v něm: že je třeba být s ním, stále, dlouho a znovu… a tak poznávat Otce. Opět je zde v popředí dynamika ustavičného společenství a následování.

A potom Ježíš připojuje, že tato víra, ke které nás dnes zve, v nás může ožít pro jeho skutky. Vždyť máme přece zkušenost s mnoha Božími skutky v církvi i ve svém životě, v životě svého okolí. Nemusíme se bát, že nás Pán opustí a zůstaneme na všechno sami. Na prvním místě je však nutné zůstat s ním a v něm. Nevrhnout se do svých denních záležitostí bez něj a sami ze sebe. Poučení si máme vzít z počínání apoštolů v dnešním prvním čtení: když vyvstaly praktické potřeby a požadavky, které si činily nárok na čas a síly apoštolů, oni ustanoví sedm pomocníků – jáhnů, aby je tato práce neodvedla od modlitby a služby slova. Tam se čerpá, ustavičně u Pána živého, doprovázejícího a působícího.

Pane Ježíši Kriste, ujišťuješ nás dnes o své přítomnosti v našich životech, i v těžkostech a nesnázích – ano, právě tam, protože skrze ně nás můžeš učit oddanosti tobě, můžeš na naše úpěnlivé pozvání vstoupit více do našeho života. Zveš nás, abychom se obnovili ve víře v tebe a denně čerpali z tvé blízkosti, protože ty jsi cesta, která vede k pravdě, k životu, k Otci, ke spáse. Pomoz nám, Pane Ježíši, dennodenně uskutečňovat tento tvůj velikonoční odkaz, aby v nás rostla láska, radost a velikonoční pokoj každým dnem, který ti ve své křehkosti a současně důvěryplné víře cele odevzdáme.

P. Vojtěch Janšta

 

 

Rozjímání Božího slova ke 4. neděli velikonoční

Sk 2,14a.36-41; 1 Petr 2,20b-25; Jan 10,1-10

 

O dnešní neděli se v mnoha kostelích nejen naší vlasti slouží mše svaté za hasiče, protože na zítřek připadá svátek patrona hasičů sv. Floriána. Nebude tedy ke škodě připomenout si události a poselství jeho života právě v souvislosti s dnešním Božím slovem.

Sv. Florián se narodil kolem roku 250 pravděpodobně v dnešním St. Poelten v blízkosti Vídně. Tehdy se jednalo o římskou provincii Norikum. Florián se stal důstojníkem římské armády s vysokým postavením, snad byl i správcem provincie. V oné době vládl císař Dioklecián, neslavně proslulý krutým a nemilosrdným pronásledováním křesťanů. Také do města Lorch, kde Florián působil, bylo shromážděno asi čtyřicet křesťanů k uvěznění i k zabití. Florián je chtěl zachránit, a tak se sám octnul před císařským soudem. Tam neohroženě vyznal svou křesťanskou víru a odmítl se jí vzdát navzdory mučení, byl proto odsouzen k smrti: 5. května 304 mu přivázali na krk mlýnský kámen a hodili jej do řeky Emže, v níž se utopil. Jeho tělo pak nalezla jistá křesťanka Valérie, která jej pohřbila na svém pozemku. V 8. století pak byly Floriánovy jeho ostatky přeneseny na nové místo, nad nímž byl zbudován kostel a klášter, který nese jeho jméno: St. Florian.Sv. Florián, patron všech hasičů, slaví 4. května svátek | hasici.cz

Svatý Florián se však stal patronem hasičů až mnohem později, snad v 15. století. Dle jisté legendy je mu připisována záchrana hořícího domu modlitbou. Voda ve Floriánově putýnce či vědru, s nímž je nejčastěji zobrazován, je jistě poukazem na jeho násilnou smrt, při které neprolil krev, ale byl pohlcen vodním živlem. Zde je patrná rozhodující proměna: vody záhuby se díky světcově smrti a mučednickému vítězství staly vodami zachraňujícími, vodami života. Tato voda měla hasit vyprahlost a zlo (srov. Jan 4,10-14). Florián je tak patron obojího hašení: zla a žízně duchovní stejně jako žáru ohně. Je současně patronem kominíků, hutníků, pekařů a kovářů, tedy těch profesí, které mají co do činění s ohněm či žárem.

Z tohoto světcova odkazu si vezměme právě tuto záchranu ze záhuby – fyzické i morální a duchovní. V souvislosti s posláním hasičů lze konstatovat, jak rychle se naše příbytky, které jsou místem a znamením bezpečí, mohou kvůli působení živlů stát místem pohříchu nebezpečným: ať už se na dům oboří vichřice, nastane zemětřesení, přivalí se povodeň nebo stavbu zachvátí plameny. Prvním úkolem při takovém ohrožení je vždycky okamžitě vyvést ven ty živé a zachránit je zprostřed hrozící zhouby. Právě tento obraz si podržme pro rozjímání nad dnešním Božím slovem.

Apoštol Petr po svém letničním kázání, z něhož jsme dnes slyšeli závěrečnou část, vybízí naslouchající lid slovy: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Snad působí toto naléhání příliš dramaticky. Jenže jak tehdy, tak i dnes platí, že existuje mnoho zvráceností, v nichž se ocitá tento svět, a je potřeba z nich nalézt cestu – tedy z toho, co je převrácené, co neslouží svému účelu, co je naruby, vyšinuté, zlé, škodlivé… A z těchto zvráceností Pán nabízí cestu ven – podobně jako jsou vyváděni lidé ze zhoubných požárů ve svých domech.

V dnešním evangeliu vykresluje Ježíš příměr z prostředí pastýřů a pastevců: pastýř je ten, který vstupuje řádně do ovčince a vyvádí své ovce ven. Toto vyvedení nebylo nějakou kratochvílí či příjemnou příležitostí ke změně – to byla naopak zásadní životní nutnost! Pastýř v suchých oblastech Blízkého východu musel s ovcemi urazit někdy i mnoho kilometrů, aby jim poskytl alespoň omezeně ony svěží pastviny, o kterých dnes tak pochvalně na Boží adresu prozpěvoval žalmista. Bez tohoto vyvedení by ovce v bezpečí svého ovčince zahynuly. Vyvést znamenalo dávat život. V kontrastu s tímto pastýřem jsou vylíčeni zloději a lupiči, kteří nevcházejí do ovčince dveřmi, ale přeskakují ohradu a přicházejí, aby loupili, kradli, uchvacovali a ničili – a to ve svůj vlastní sobecký prospěch. Pastýř je naopak ten, kterému záleží na ovcích, který je zná jménem a kráčí před nimi, aby jim dával to, co potřebují. Proto jej také ovce následují a neposlechnou nikoho cizího, protože vědí, kdo se o ně s láskou stará.

Za takového dobrého pastýře se následně Ježíš prohlásí: vždyť on sám na sobě uskutečňuje starozákonní prorocké přísliby o Hospodinu, který se sám ujme svého stáda a jako jediný pastýř je zachrání a pozdvihne. Vtělení Božího Syna přináší v tomto obraze zcela konkrétní pozvání: vyjít za Ježíšem, který dobře zná cesty našeho lidství a ví, kudy kráčet k záchraně. To není slepé, bezobsažné a nesvobodné pochodování za svévolným mocipánem: vždyť Kristus Pán jako jediný opravdu beze zbytku ví, co je v člověku. Jelikož zná své ovce jménem, zná velmi důvěrně každého z nás a ukazuje nám cestu, která vede k plnému rozvinutí našeho lidství.

Proto také v závěru dnešního úryvku Ježíš prohlašuje: „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ Hojnost života je příznačná právě pro dobrého pastýře, který ví, jak dovést své svěřené stádo k plnosti toho, po čem touží a co potřebuje. Co je to vlastně mít život? Ten pozemský, se všemi jeho vnějšími zajištěními? S jeho radostmi i starostmi? Jistě, ale copak tohle stačí? Kolik zlodějů a lupičů takto obchází ovce všech možných stád a obírá je o jejich pravý život tím, že jim zaslibuje štěstí a blaženost výměnou za komerční či mocenskou podřízenost a oddanost. V Božích očích je život mnohem více: je to plnost naší existence ve víře, naději, lásce, důvěře, pokoji, odolnosti v protivenstvích a v pokušeních, je to cesta ústící do plnosti věčného života. Proto Ježíš přišel, proto stále přichází, aby nás vyváděl na tuto pastvu.

K tomuto životnímu společenství s Ježíšem je však zásadně potřeba rozhodnutí patřit do jeho stáda. A toto rozhodnutí s sebou nese rozpoznání, co vede do jeho blízkosti a co naopak od něj odvádí –  neboli co je dobré a co je zlé, co nám prospívá a co nám škodí. Dnes se často prosazuje taková indiferentní šeď, v níž je možné či tolerované vlastně všechno, jen aby si každý našel tu svoji pastvu, která mu vyhovuje. Tohle není Boží cesta. Ježíš jasně rozlišuje a vede nás k této důslednosti. „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Není možné sedět na dvou židlích, přijímat to, co voní i to co smrdí.

V každé pomáhající profesi je důležitá rozhodnost, zvláště když je v ohrožení potřeba jednat rychle. Je třeba někoho, kdo velí, kdo má jasno, kdo ví, proč a co dělá, kdo strhne k tomu i ostatní a koordinuje celou záchrannou akci. Takovou rozhodností a vizí oplývá právě náš Dobrý Pastýř Ježíš Kristus. On nás vyvádí na správné pastviny. Avšak je otázkou, jestli nasloucháme jeho hlasu. Vždyť kolik vnímáme hlasů, které vnikají do našeho života a vyvádějí nás do iluzí štěstí, jež je tak krátkozraké, prchavé a náhražkové… Ježíšův hlas se zdá být příliš tichý, nejasný, skrytý a také nepopulární a odtažitý od všech naléhavostí dneška… Tento Ježíšův hlas však zaznívá zcela jasně, chceme-li se do něj zaposlouchat: zaznívá v našem svědomí, zaznívá v církvi, v modlitbě, v potřebách našich bližních, zaznívá jemně, a přece rozhodně a stále, ba naléhavě: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Budete-li žít ve vleku světské mentality a vlastního sobectví, budete-li se choulit do lákavého ovčince své pohodlnosti a ryze vlastního štěstí, přijdete o pravou pastvu a stanete se snadnou kořistí vlků, lupičů a zlodějů. Je potřeb vykročit, vyjít tam, kde je Život, Ježíš sám.

V dnešním evangeliu se Ježíš představuje jako dveře k ovcím: kdo vejde skrze něj, bude zachráněn. On je ta úzká brána, která vede do života (srov. Mt 7,14), on je ten, skrze něhož jedině můžeme správně žít a kráčet a rozhodovat se a putovat… Všechno skrze něj, s ním a v něm… Navraťme se, bratři a sestry, k „pastýři a strážci svých duší“, jak dnes vystihuje apoštol Petr, k tomu, který neváhal za nás zemřít a jehož rány nás uzdravily. To je přece nejpádnější důkaz dobrého pastýře, kterému jde o ovce, za něž dává i vlastní život!

Vraťme se na závěr ke sv. Floriánovi. V jeho jménu a skrze jeho přímluvu se konaly a konají mnohé záchranné akce na pomoc člověku v tísni a ohrožení. „Bohu ke cti, bližním ku pomoci“, stojí na mnoha krásných praporech a hasičárnách našich krajů. Nejvíce Bohu ke cti je tedy to, co opravdu slouží k pomoci nám lidem, jimž se sám Boží Syn stal bližním. Když jsme nejen v současné době svědky toho, jak se nasazují síly pro záchranu zdraví, bezpečí, ekonomiky, pozemského života a komfortu, mějme na paměti, že sv. Florián chce nejvíce bdít nad záchranou našich duší, jichž je Pán opravdu pastýřem a strážcem. Kéž on sám svou přímluvou hasí v našich srdcích a našich příbytcích všechno zhoubné a zlé, to, co způsobuje duchovní pohromy, a ponouká nás, abychom se nechali Kristem vyvádět na svěží pastviny života, který díky Němu roste v nás do plnosti Božího království.

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova ke 3. neděli velikonoční

Sk 2,14.22-28; 1 Petr 1,17-21; Lk 24,13-35

Nevím, jestli je dnes běžné nebo spíše výjimečné, když se někdo cizí dá do řeči se spolucestujícím v dopravním prostředku. Lidé, kteří takové rozhovory rádi zapředou, někdy působí nepříjemně až dotěrně, protože vyrušují druhé z jejich činnosti a poklidné a bezpečné ulity, kterou si kolem sebe v cizím prostředí rádi vytváří. Ještě odvážnější je přidat se k cizí skupině nebo i dvojici, která o něčem hovoří. Snad bychom to chápali jako drzost, neomalené vetřelectví či trapnou zvědavost. V dřívějších dobách byl tyto náhodné konverzace běžnější – vždyť neexistovaly mobilní telefony nebo sluchátka, noviny či knížky a lidé cestovali ponejvíce pěšky, a tak si rádi zpříjemnili náročné cestování rozhovorem s náhodným spolupoutníkem; navíc se v době bez sdělovacích prostředků mohli dozvědět něco nového a zají1 Kristus při lamání chlebamavého. Takto se tedy přidává v dnešním evangeliu sám Ježíš ke dvěma učedníkům, kráčejícím svěžím podvečerem za jarního smrákání do nedaleké vesnice (asi 11 km). Patrně to tedy nebylo nic drzého ani vtíravého, když se jich Kristus Pán zeptal: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Učedníci však reagují snad i trochu podrážděně, nejspíš však udiveně – Kleofáš odpovídá: Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Považuje Ježíše za hostujícího židovského poutníka, která přibyl na svátky do Jeruzaléma, a nemá páru o tak významné události, která se ve městě odehrála a která těm dvěma nyní působí velký zármutek. Evangelista mistrně vykresluje tuto scénu: rozpoložení dvou prchajících a zklamaných Ježíšových stoupenců a jejich živý dialog se vzkříšeným Kristem. Současně však je toto jejich prožívání odrazem cesty víry nás všech křesťanů.

Jedná se totiž o jedno z nejvtíravějších pokušení našeho duchovního života: že Ježíš je „jediný, kdo neví“ – kdo nám nerozumí, kdo není tam, kde jsme my, a kdo neprožívá s námi naše životní události – prostě je nepřítomen. Možná s druhými je, ale se mnou se nesetkává, je mi cizí, nerozpoznávám ho na své cestě. A přitom právě Ježíš je ten jediný, který o tehdejších velikonocích tam ve Městě skutečně byl, který opravdu svou obětí až k smrti bytostně a v plnosti prožil slavnost beránka, který dobře ví, co se tam stalo, protože „on sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě“ (1 Petr 2,24). To je ten zvláštní protiklad božské reality a našeho nepochopení. Celý proces osobního růstu víry nakonec spočívá v tom, že křesťan směřuje od zvěsti, která mu byla předána, ke zjištění, že se i jeho tato realita víry týká, že i v jeho životě je Bůh činný, živý a mocný. Učedníci tak zde představují všechny, kteří musí podstoupit tuto přeměnu od nadšené či samozřejmé víry, která se snadno sdílí a v níž je jaksi bezproblémově dobře, k osobnímu a skutečnému poznání Vzkříšeného Pána. Tento přerod prožívají mnozí mladí lidé, kteří nerozumí tomu, co by pro ně  měla znamenat praxe víry, kterou zdědili od rodičů, a cítí se zklamáni svými duchovními očekáváními. Ale jsou to i věřící jiného věku, třeba právě v situaci nějaké osobní krize, v níž jim jejich obraz Boha vyhasl. A tak jako ti dva učedníci i oni opouštění církev, opouštějí společenství, v němž dosud byli, své farnosti, opouštějí někdy své rodiny, své vazby na duchovní přátele… a jdou zklamaně svou cestou pryč. „A my jsme doufali…,“ mají možná na rtech podobně jako ti dva Emauzští.

V takové zklamané či tápající víře člověk dokáže odrecitovat leckteré modlitby, které se naučil, zná obsahy víry – ale je to pro něj mrtvá zvěst, která mu nic neříká a zdá se mu neúčinná, tedy nepravdivá. Přesně takto dokážou dva zasmušilí učedníci zvěstovat Ježíšovi radostnou zvěst o Něm samotném – ale se smutkem, pochybnostmi a bez zápalu. Popisují Ježíšovo prorocké vystoupení, vysvětlují, jak ženy přišly s ohromující zvěstí, jak byl prázdný hrob, jak vidění andělů dotvrzovalo, že On žije… ale sami tomu nevěří. Protože ho nikdo neviděl – a oni ho vidí, a stejně jim to není nic platné! Protože stále mají svou představu Kristovy živé přítomnosti, protože jejich srdce jsou zatížena smutkem a bezvýchodností. To je karikatura křesťana: který sděluje radostnou zvěst, ale sám zůstává ve vlastním smutku, rezignaci a zklamání. Jak může takovéto mrtvé svědectví někoho oslovit, nadchnout, přesvědčit? Papouškovat zvěst víry bez vnitřního přesvědčení a živé víry je nejen rozpačité, ale i směšné. Proto sv. Augustin nabádá křesťany: „Vyznání víry ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.“ (Sermones 58,11,13; cit. v Katechismus katolické církve, č. 1064).

Ježíš na smutné a bezvýchodné rozpoložení těch dvou reaguje doprovázením – starostlivým, bdělým, živým, diskrétním, a přitom činným a přetvářejícím. To je cesta do Emauz, kterou tak či onak projde každý věřící křesťan, než zjistí, že Bůh v jeho životě prokazatelně je a jedná. Hned, když se Kristus Pán ujímá slova, říká jakoby s povzdechem: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit všemu tomu, co mluvili proroci!“ Jistě, Ježíš je svým životním příběhem učil číst nově knihy židovských svatých Písem, tedy našeho Starého zákona. Proto také v té chvíli Ježíš začíná od Mojžíše a probírá dále všechny proroky, takže se zdá, že celé Písmo nepokrytě hovoří o ukřižovaném Mesiáši. Ale tohle rozjímání pro Kristovy současníky nebylo vůbec snadné, ba bylo naprosto nemyslitelné a nepředstavitelné: žádné biblické texty ani žádná židovská tradice nepočítaly s tím, že by Mesiáš mohl být ukřižován jako zločinec. Na tohle prostě židovský věřící nemohl být připraven. Židé očekávali zcela jiného spasitele, vítězného a triumfujícího, s božskou mocí navenek projevenou. Toto poselství Starého zákona o utrpení Mesiáše se začalo objevovat až při zpětném čtení Ježíšova příběhu, který skrze smrt vyústil ve slavné zmrtvýchvstání. Proto si apoštol Petr v dnešním prvním čtení při hlásání Kristova vzkříšení pomáhá jedním z Davidových žalmů, protože až nyní získala slova tohoto inspirovaného starozákonního pěvce poselství o zmrtvýchvstání: „Mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení.“ On přece nemohl podlehnout smrti – jako Boží Syn ji překonal. A zde je patrně ona potíž, kvůli níž Emauzští Ježíše nepoznali a ani nemohli uvěřit, že Kristus vstal z mrtvých: oni totiž hovoří o Ježíšovi jako o prorokovi. Ale pokud by Ježíš byl pouhý prorok, byť neobyčejný, musela by jeho násilná smrt znamenat krach a tragédii, podobně jako tomu bylo už mnohokrát předtím, kdy Hospodinovi proroci byli násilím odstraňováni ze středu odpadnuvšího Izraele. Jedině je-li Ježíš Božím Synem, může mít jeho hrůzný konec smysl, protože jedině jako takový ji může přemoci. Učedníci tedy na základě svědectví Písma mají nazřít velikost Ježíše jako Mesiáše, tedy Krista v jeho božské rozměru, poslání a vítězství.

 Čistě po židovsku tedy nelze poznat na cestě životem ukřižovaného Mesiáše. To je milost Nového zákona, radostná zvěst evangelia. A přece i pro nás pro křesťany je stále pohoršlivá a stěží pochopitelná. Jako bychom v sobě stále měli tuto židovskou útěšnou touhu po zjevení Boží moci ve slávě už nyní, s přemožením všech nepřátel a s jasným zábleskem triumfujícího vítězství… „A my jsou doufali…“ Náš Bůh takový prostě není a nebude. Křesťanství není pohádka na dobrou noc. Kristus nesestoupí z kříže, aby zvítězil mimo něj. Vítězí právě na něm. Skrytě, třetího dne. Radost evangelia je jiná, než hledá tento svět. Je to radost úplná, protože přemáhá všechno zlé – nevyhýbá se těžkostem, neuzavírá člověka do ideálního mimosvětského prostoru jakéhosi blaženého mystéria, ale obrací jej k realitě světa a k realitě Boha, který se pro tento svět stal poníženým člověkem a současně vítězným Spasitelem. Proto se pravý křesťan pozná podle niterné radosti – ta může mít samozřejmě mnoho podob a způsobů prožívání a projevení, nemusí to být žádné extrovertní a halasné veselí. Ale je to radost navzdory tíži okolního světa, v každé situaci. Smutek Emauzských je nastavené zrcadlo naší víře, našemu dennímu křesťanství: zdali do něj dokážeme promítat živou velikonoční zvěst o Kristu, nebo pro nás zůstává povětšinou mrtvá. Mešní modlitby pro dnešní neděli dvakrát zdůrazňují právě naši velikonoční radost: aby v nás trvala a aby dozrála v radost věčnou. Evidentně je to důležitý rozměr naší křesťanské spirituality.

A pokračujeme-li v četbě příběhu dál, zjišťujeme, jak se ponenáhlu v Ježíšově přítomnosti tato radost zmocňuje i našich dvou smutných poutníků. Je to proces, který můžeme prožít i my. A na tuto cestu nám evangelium adresuje několik zásadních postřehů.

Nejprve je důležité, aby člověk o svých problémech, smutcích a zklamáních s někým mluvil, aby to všechno vyslovil. Není to pro nás snadné, protože se instinktivně bojíme, že připomenutím a vyslovením nás to všechno svízelné znovu přemůže a zaplaví. A přesto právě sdílení je cestou k osvobození. Samozřejmě není žádoucí si takhle povídat s kýmkoliv. Naši dva aktéři výmluvně ukazují, že pokud si člověk povídá s druhým, který je na tom podobně, spíše se utvrdí se svém bludném kruhu a posílí ve svém smutku. Tyhle příklady asi známe: vrána k vráně sedá, přijde jeden se svými starostmi, druhý se svými hořkostmi a křivdami, třetí s pomluvami, vzájemně se ujistí, jak je to všechno špatné a beznadějné, a příště se sejdou takhle znovu… Je potřeba se svěřit někomu, kdo mi může ukázat cestu ke světlu, nějaké východisko a naději. Snad nám Pán často posílá do cesty nějakého toho poutníka, v němž on sám naslouchá našim zkomoleným a zamotaným příběhům.

Zadruhé je zde výrazná role Božího slova. Učedníci pozorně naslouchají tomu, co jim Ježíš sděluje. A poznávají, jak později zjišťují, že se jim rozhořívá srdce, že s touto radostnou zvěstí jsou doma, u sebe, tam kde chtěli být, s radostným srdcem… To jsou okamžiky v životě každého z nás, kdy zakusíme, že Boží slovo je pro nás, že nám dává smysl a otevírá nás pravdě a božské blízkosti. Takto osvobozující je pozorné a věrné naslouchání Písmu svatému – a také tomu, kdo nám je vykládá, třeba v homilii či duchovní četbě.

A potom je zde ústřední moment celého příběhu – učedníci pozvou Ježíše dál: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil.“ Ano, Pane, zůstaň se mnou, protože vím, že temnoty hříchu, smutku, pokušení a beznaděje se blíží a hrozí zavalit mé srdce, mou naději a tvou blízkost ve mně. Jde o to opravdově pozvat Spasitele do svého života – nejen tak na chvíli, když si zrovna vzpomenu, nejen když se mi to hodí a něco z toho mám. Opravdově přijmout Ježíše do svého života – to je jeden z hlavních kroků při evangelizaci, a tu potřebujeme pro svůj život z víry znovu a znovu. Aby totiž s námi Pán zůstal nejen jako poutník, nejen jako spolucestující, který zde chvíli je a za chvíli zase není… ale pořád, jako spolubydlící, jako ten, s nímž trvale JSEM. Nelze počítat s tím, že se hned všechno rozzáří a změní. Učedníci takto obyčejně zasedli se svým poutníkem za stůl. Ale můžeme počítat s tím, že takové opravdové pozvání Pán nikdy neoslyší.

A tak nastává okamžik, kdy ti dva nešťastníci Ježíše konečně rozpoznají – stane se tak při lámání chleba. Ti, kteří Ježíše viděli rozlámaného na kříži v jeho utrpení a smrti, jej nyní rozpoznávají, když rozláme chléb. Tato rozlámanost z lásky je přeci bytostnou charakteristikou ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Kolikrát právě utrpení, zvláště když je prožívané podle Kristova vzoru, nás posune do Boží blízkosti a otevře nám oči pro Kristovu přítomnost. Protože v utrpení se stáváme pokornějšími, vnímavějšími, zdravě bezradnějšími, a tím připravenějšími pro Boží navštívení. Současně je toto lámání chleba předznamenáním eucharistie, v níž se s námi Pán setkává a v níž odměňuje naši poctivou a pozornou účast na slavení mše svaté proměnou našeho nitra.

Učedníci v té chvíli reagují tím nejsprávnějším způsobem: zvědnou se a ihned se vracejí do Jeruzaléma. Vracejí se do církve, mezi své, tam, kde plá víra, kde se živě dosvědčuje: „Pán skutečně vstal.“ Své jedinečné okamžiky víry, své duchovní probuzení potřebujeme sdílet a opřít o víru církve a o prožívání s dalšími věřícími, jinak se snadno tyto osobní prožitky vytratí a vyvanou v naléhavé světské každodennosti.

Můžeme se při pohledu na cestu Emauzských povzbudit v naději na cestu víry našich bližních, zvláště nám drahých. Skutečně se leckdy vzdalují Kristu a církvi a my jejich bludnou cestu do neznáma prožíváme se smutkem a bolestí. Ale Ježíš je s nimi. A už při jejich převráceném putování je skrytě navrací zpět, ačkoli to tak zprvu vůbec nevypadá. Důležité je, zda mají ochotu naslouchat Božímu hlasu. A tu jim můžeme z velké části vyprosit. Ten návrat zpět už není tak obtížný, protože hořící srdce nehledí na překážky a ohledy, běží za tím, co zakusilo, běží tam, kde se církev stále shromažďuje kolem svého vzkříšeného Pána.

Pane Ježíši Kriste, vzkříšený Spasiteli, děkujeme ti, že nás provázíš při našem růstu a zrání víry, který je někdy spíše bloumáním a smutným odvratem. Děkujeme Ti, že máš trpělivost s našimi zklamanými očekáváními, s naší nechápavostí a zatěžkaností srdce. Děkujeme ti, že nás neopouštíš a stále pracuješ na přeměně našich představ o tvé přítomnosti v našich životech. Prosíme tě o vnímavé srdce vůči tobě i vůči všem, které nám chceš poslat do cesty. Nauč nás pravému naslouchání, víře v tvé slovo a oddanosti k němu, rozhodnému a věrnému pozvání, kterým tě denně vtahujeme do svého života, a pozorné účasti na eucharistické slavnosti církve. Abychom mohli společně s našimi bratry a sestrami chápat stále více svou cestu víry a sdílet společně radost z tvé účinné blízkosti.

P. Vojtěch Janšta

           

Rozjímání Božího slova ke 2. neděli velikonoční

Sk 2,42-47; 1 Petr 1,3-9; Jan 20,19-31

Jako bychom se s počátkem evangelijního vyprávění této neděle vraceli o týden zpět. „Navečer prvního dne v týdnu“ znamená závěr Velikonoční neděle, tedy dne Kristova vzkříšení a objevení prázdného hrobu. Připomeňme, že scéně, kterou líčí dnešní evangelium, předcházelo hledání víry Marie Magdalské a dvou učedníků, Petra a Jana. Marie jako první přichází k učedníkům se zvěstí o prázdném hrobě, avšak podkládá této senzační jitřní zprávě vlastní, falešný výklad: „Vzali mého Pána a nevíme, kam ho položili.“ Učedníci vyrazí k hrobu a na místě, kde leží pruhy plátna se zvlášť složenou rouškou (srov. rozdíl oproti vzkříšení Lazara, který vychází svázaný pruhy plátna a s rouškou na hlavě), se v nich rozhoří víra, která dosud chyběla Maří Magdaléně. Ta vzápětí potkává Ježíše samotného, kterého nejprve nepozná, ale poté, co ji Kristus osobně osloví, jej rozpozná a díky této zkušenosti se i v ní rozhoří víra v živého, vzkříšeného Pána. S touto zvěstí pak jde podle Ježíšova pokynu k učedníkům, aby jim zvěstovala: „Viděla jsem Pána.“

Učedníci tedy do nedělního večera již vstřebali zvěst Petrovu a Janovu a rovněž poselství Marie Magdalské, než k nim přichází sám Ježíš. Jedná se o postupné utváření jejich víry, která je nejprve předávána druhými a vzápětí stvrzena Ježíšovým osobním příchodem. Tak tomu je ostatně většinou i s dalšími generacemi křesťanů: nejprve přijímáme to, co nám o Ježíši říkají druzí, ale rozhodující je nakonec to, co s Ním prožijeme osobně my sami, a to ve společenství církve, v níž Kristus vzkříšený přichází mezi nás. Tak je i Ježíšův příchod do večeřadla dotvrzením hlásané zvěsti o živém Mistru a Pánu. Ježíš přichází suverénně navzdory vnějším překážkám i strachu učedníků. Účinným znamením je jeho pozdrav pokoje a rány na rukou a v boku. Je zajímavé, že se nezmiňují rány v nohou. Postačí nejspíš ruce jako doklad smrti ukřižováním a bok jako znamení jedinečné Ježíšovy smrti, při níž otevřel světu své srdce a „vydal Ducha“ (Jan 19,30), tedy krev a vodu, proud předznamenávající křest a eucharistii. Ruce jsou pro kontakt a výrazné znamení rozevřené náruče plně účinným symbolem obnoveného života. Právě na tyto rány hledíme s důvěrou při dnešní neděli Božího milosrdenství, protože ony jsou nejvelkolepějším projevem nezměrné Boží lásky ke světu. Bůh je tak dobrý, že chce člověka zachránit a přitáhnout k sobě, a zároveň je tak mocný, aby překonal překážky hříchů a smrti, které jsme mu jako lidstvo vystavěli. Ježíšův průchod zavřenými dveřmi k ustrašeným učedníkům s odhalenýma rukama a bokem vyjevuje sílu a blízkost tohoto nabízeného božského milosrdenství, v němž se může ukrýt každý hříšník. Apoštol dnes připomíná: Bůh, „protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, (na dědictví) skvělé a trvalé.“ To je radostná a povýtce božská zpráva dnešní neděle!

A tak velmi patřičně je reakcí ustrašených učedníků na Ježíšův příchod právě radost – přesně podle Ježíšova příslibu: „Zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme.“ (Jan 16,22) Ano, nikdo: ani pozemské strasti, ani výhružné počínání velerady či mučitelské praktiky římského světa nemohly vzít radost těm, kteří viděli svého Pána. Neexistuje patrně pádnější „důkaz“ pro Kristovo zmrtvýchvstání než právě tato proměna ustrašeného hloučku následovníků velkopátečního Odsouzence v semknuté společenství nepoddajných svědků živého Mesiáše. A tato radost se šířila prvotní církví. V souhrnné zprávě v dnešním úryvku ze Skutků apoštolů čteme, že první křesťané „každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě“. Takový radostný způsob společného žití, živený nadějí ze Zmrtvýchvstalého, je přitažlivý pro okolní svět. Můžeme přemýšlet, jak právě v současné době všemožných důvodů pro ztrátu radosti můžeme být těmito radostnými křesťany po vzorů apoštolů – nikoli díky okolnostem, ale právě navzdory mnohým okolnostem, protože v tom spočívá pravá naděje.

Ježíš hned vzápětí dává svým apoštolům moc odpouštět hříchy. Dává jim Ducha svatého – je to jakési předznamenaní letničního působení Ducha z pera evangelisty Jana. A je to zároveň dovršení událostí kříže, protože Ježíš při své smrti „vydal Ducha“ (Jan 19,30). A tak je odpuštění jedním z prvořadých plodů Ježíšovy smrti a vzkříšení. Celý vykoupený svět potřebuje tohle odpuštění, aby mohl dorůstat ke spáse. Apoštolové mají být nejen svědky tohoto milosrdného Božího promíjení, ale také nástroji či prostředníky. „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Jistě v těchto slovech spatřujeme základ pro svátostné smíření, dané apoštolům v souladu s mocí rozvazování (srov. Mt 16,19; Mt 18,18). Současně však je v tomto pověření skryto i poslání pro všechny učedníky. Každý věřící je totiž zvláštním způsobem poslán, aby přispíval k odpouštění hříšníkům. Jak? Právě tím, že ve svém srdci láme okovy hříchů druhých, když je s láskou, která přemáhá zlo, vystavuje Božímu milosrdenství. Platí tedy v určitém smyslu, že pokud my odpustíme druhým, bude jim moci odpustit Bůh, tedy že On sám čeká na naše svobodné prominutí, aby mohl vstoupit do zlem zapletených situací mnohých hříšníků. Zvláště ti, kteří se provinili proti nám, potřebují naše smíření, abychom je nedrželi v poutech nelásky, zloby a neodpuštění, protože na tyto zádrhele lidské svobody pak naráží i Boží milosrdenství samotné. Tento příspěvek k neděli milosrdenství možná už není tak idylický a snadný, ale je nutný, má-li se Boží milosrdenství účinně projevovat v životě nás hříšníků.

Nicméně z této radosti apoštolů vypadává jeden článek: Tomáš, který onu neděli nebyl s nimi. A tak tuto sdílenou radost kalí jeho nevíra. Tomáš sice připouští, že je ochoten uvěřit, ale klade si jasné a náročné podmínky: dotknout se opravdu a výrazně ran živého Ježíše, který byl předtím ukřižován. To je hmatatelný důkaz odpovídající židovské víře v otázce zmrtvýchvstání. Ostatní učedníci se snaží Tomáše oslovit podobně, jako to udělala první den v týdnu Marie Magdalská: „Viděli jsme Pána.“ To však Tomášovi nestačí. Jde po stejné linii jako zmíněná Mistrova učednice, která se potřebovala Ježíše dotknout, aby její víra obživla.

Významné je nejprve to, že se týden nic neděje. Tomáš vyznačil svou cestu víry, a Bůh na ni jaksi neodpovídá. Prozatím. Tento týden je z hlediska naší spirituality velmi důležitý. Poukazuje na svobodu Boha, který se zjevuje kdy chce, jak chce a podle svého nejmoudřejšího úradku. My si nemůžeme Ježíšův příchod naplánovat, vynutit, zařídit. Je třeba čekat. Nevíme, zda nevěřící apoštol byl stále v okruhu Dvanácti, nebo se vzdálil a prožíval své očekávání v samotě tápajícího a hledajícího učedníka. Každopádně je důležité, že za týden byli učedníci zase pohromadě a Tomáš tentokrát s nimi. K důležité zkušenosti s Ježíšem je potřeba společenství církve. Bez něho, v samotě našich izolovaných, těžkopádných, svévolných a nevěřících srdcí lze Pána potkat a zakusit jen stěží. „Proč mám chodit do kostela, když z toho nic nemám?“, je možná častá otázka hledajících (nejen) mladých lidí. Odpověď v souladu s dnešním evangeliem může znít: „Právě proto, abys mohl zjistit, co z toho můžeš mít, abys zakusil, že Pán se osobně setkává s těmi, „kdo s láskou čekají na jeho příchod“ (2 Tim 4,8). Vydržet tento hluchý čas bez pocítění osobního Pánova dotyku je podstatné: tam se totiž lámou naše ledy, bortí různé překážky a přehrady, které často nevědomky Bohu klademe a které znemožňují jeho lásce proniknout dovnitř, do našeho života. Touhou a vytrvalostí dáváme Pánu prostor, aby mohl hloubit tunel svého milosrdného působení – a my třeba až při jeho prokopnutí zjistíme, že to všechno mělo svůj smysl. Živé společenství církve je jedním z mohutných tunelů, které Pán razí pro spásu světa – díky němu může proniknout až k nám, protože jsme mezi sebou jako Boží děti tajemně propojeni. V tomto smyslu je důležitá i vzájemná modlitba, která nás otevírá působení Boží milosti.

A tak se apoštol po týdnu své nevěřící temnoty skutečně setkává se Vzkříšeným Pánem. Kristus přistupuje na podmínky, které si tento tápající apoštol dal. Už nevíme, jestli se skutečně Tomáš potřeboval dotknout Ježíšových ran – snad ani ne, protože na Ježíšovu výzvu odpovídá vyznáním: „Pán můj a Bůh můj.“ Je to zásadní výpověď víry v Ježíšovo božství. Tomáš tak svým vyznáním navazuje na zkušenost prvních Ježíšových svědků a otevírá tuto nabytou víru všem, kteří budou napříště až do konce časů vyznávat, že Ježíš je jejich Pán a Bůh.

Italský malíř Caravaggio (1571 – 1610) vykreslil apoštola Tomáše, jak se úporně, navíc špinavými prsty „vrtá“ v boku VzkříšenTomášého, aby mohl uvěřit (viz obrázek). Snad touto až pohoršlivou malbou vyjádřil ani ne tak hledání Tomášovo, jako spíše tápání svého života, plného vášní, zvratů a rebelantství, a všech ostatních učedníků, kteří neprožili takovou zjevnost Ježíšova příchodu. Víra všech dalších Ježíšových následovníků je totiž postavena na Ježíšově příslibu: „Blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili.“ Tomáš je ve své víře probuzen díky tomu, že uviděl. Ale to nebude případ dalších křesťanů. Ježíš vstoupí na nebesa a ve viditelné podobě se bude ukazovat již jen zcela výjimečně v určitých soukromých zjeveních, která však tak jako tak navazují na již uskutečněnou víru. Jak to, že jsme podle Ježíšova slova šťastní, jestliže uvěříme bez toho, abychom viděli? Víra totiž není určena ke stálému zkoumání, prověřování, vyhledávání… Je to jako s každým vztahem: důležité je rozhodnutí, protože pochybnosti a nejistoty tu budou vždy. Vzpomeňme na většinu dnešních mladých lidí, kteří svou „víru“ v životního partnera neustále přezkušují společným životem pod jednou střechou, často i se společnými dětmi, aby se dopátrali jakési hmatatelné jistoty, že právě s tímhle člověkem mají být definitivně celý život. A čím více prověřují, tím více častokrát váhají, protože se vynořují stále stejné i stále nové otazníky. Víra je vždycky skokem do temnoty našich nejistot a pochybností, protože se v takovém vztahu dáváme všanc – a právě tohle činí láska. Vyjít ze zajištěnosti svých jistot umožňuje štěstí opravdové odevzdanosti.

Jestliže Tomáš byl utvrzen opravdovým viditelným zjevením Vzkříšeného Pána, odpovídala tato pozemská fyzická reálnost tomu, co očividně prožil o Velkém pátku: hloubka a reálnost utrpení byla vystřídána a přemožena zřejmostí viditelného zjevení. Jsem přesvědčen, že tomu, kdo s Kristem hodně vytrpí a v životě hodně zkusí, dá Pán pocítit také mimořádně svou blízkost. Jakým způsobem to učiní, je už na jeho láskyplném a moudrém působení. Vždyť právě kontakt s tolika ranami, které stále ve světě způsobuje zlo, vede k „tomášovskému“ zakoušení reality Krista vzkříšeného a přítomného. Protože On do těchto ran vnáší vítězství života.

Na nás všech potom je, abychom se nebáli prožívat ve své víře každý den a každou situaci, protože Pán se postará, aby naše víra mohla stále růst. Krásně k tomu na závěr vybízí apoštol: „A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to k chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.“

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za tvé rány, které vyjevují vítězství nad nejzáludnějšími silami zla. Děkujeme, ti, že smíme hledět do tvého probodeného boku, z něhož prýští svátostný život církve. A ačkoli tě nevidíme tak jako tví učedníci po zmrtvýchvstání, dáváš naší víře zvláštní útěchu a radost, které plynou z nezištné a odevzdané lásky v osobním vztahu k tobě. Prosíme tě, abychom uměli radost z tvé blízkosti šířit do svých všedních dnů i do světa kolem nás, aby ti, kterým budeme zvěstovat evangelium, mohli být připraveni na dotek tvé milosrdné lásky.

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova ke slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Mt 21,1-11; Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Mt 26,14-27,66

Musely to být pro Ježíšovy učedníky Velikonoce obrovských šoků, obzvláště dvou. Prvním šokem bylo Ježíšovo zatčení, umučení a smrt. Patrně si vůbec nedokázali srovnat, co a proč se vlastně děje, nemohli uvěřit, že jejich Mistr je skutečně zabitý. Ztratili perspektivu, smysl a směr svého života, který Ježíšovi a jeho dílu odevzdali. Beznadějně se s tím prali po celou Bílou sobotu. A potom o velikonočním jitru přichází další šok: brzké ranní poselství žen o tom, že Ježíš vstal z mrtvých. Sotva dokázali nějak zpracovat, že Ježíš opravdu umřel, jsou postaveni před další fakt, totiž že vstal z mrtvých. Není divu, že jim „ta slova připadala jako plané řeči a nevěřili jim“ (Lk 24,11) Kdo by se chtěl nechat podruhé zklamat… Tahle skutečnost totiž byla „jen“ zprávou, a ještě k tomu z úst žen, jejichž svědectví tehdejší doba nepřikládala valnou váhu. Zatímco Mistrovu smrt zažili. Ta byla vidět, až příliš zřetelně. Mohli bychom se ptát, proč to negativní, bolestné a hrůzné bylo tak zřetelné, a to pozitivní, radostné a vítězné visí v jakémsi oparu neviditelnosti, nezřejmosti. Důvod je v zásadě jasný: Ježíšovo vzkříšení je záležitostí, která přesahuje tento svět, převyšuje naše možnosti pozemského vnímání. Jde o překonání smrti, a to nikoli ve smyslu návratu zpět do života, jak to učedníci zažili při vzkříšení Jairovy dcery (srov. Mk 5,35-43), naimského mládence (srov. Lk 7,11-17) a Lazara (srov. Jan 11,1-45). Jedná se o průraz do věčnosti, kterou smrt dosud uzavírala. To je pro nás, zabřednuté v pozemskosti, obtížně vnímatelná realita.

Proto také samotná událost vzkříšení není v evangeliích popsána, ani to nelze. Popsán je až – výrazný příchod anděla v letošním evangeliu o vVzkříšeníelikonoční vigilii: jeho vzezření je slovy těžko popsatelné, roucho bílé jako sníh připomíná líčení Ježíšova proměnění na hoře (srov. Mt 17,2; Mk 9,3) A tento anděl odvaluje kámen, který znamená definitivnost smrti, zvěstuje to, co se už událo, a odkazuje na prázdný hrob, kam byl Pán položen, jako na němého svědka Kristova zmrtvýchvstání. Ano, Ježíš prorazil hrob směrem do věčnosti a odvaleným kamenem nám dává zahlédnout toto své dokonané spásné dílo. A samozřejmě nejde jen o něj. Vždyť on zemřel a vstal z mrtvých pro nás! Kristovými Velikonocemi je zbořena hradba hříchů, které nás jako opona oddělovaly od Boha (srov. Žid 4,14;10,19), je přemožena smrt, takže máme živou naději na skvělé a trvalé nebeské dědictví (srov. 1 Petr 1,4), a Ježíš jako živý je přítomen stále s námi „až do konce časů“ (Mt 28,20). Náš život už tedy nekončí ve slepé uličce smrti, získává jasnou perspektivu věčnosti a také způsob kráčení: po boku s Ježíšem, kterého můžeme beze zbytku následovat na cestách života jako živého a přítomného. Jenže neviditelně. Bodejť, lze si pomyslet: jak by se mohl Kristus Pán objevovat každému z nás viditelně, jako tehdy o velikonocích… Tím, že vstoupil na nebesa, je přítomen neviditelně, ale všude a s každým, dokonce v každém z nás – záleží už na nás, nakolik mu to dovolíme.

S tímto dědictvím pak každý z nás věřících žije, zápasí, nakládá, jak umí, vítězí i prohrává. Je tomu totiž s námi podobně jako tehdy s učedníky: také my viditelně zakoušíme to těžké, smutné, prohrané… a „jenom“ jaksi neviditelně a často zamlženě přichází radostná zvěst vzkříšení a vítězství. Navíc vždycky později – nejprve a hned zakoušíme to špatné a obtížné, to dobré mnohdy právě až s odstupem. To jsou naše Bílé soboty učednické bezradnosti, smutku a nenaplněných tužeb. Jsou to však důležité okamžiky či chvíle, protože právě tehdy, když nám vypadnou z rukou naše zbraně, ztrácíme své možnosti a jsme bezradní, můžeme se s důvěrou odevzdat očekávání Pánova příchodu, jeho velikonočního rána. Kolikrát potřebujeme tyhle šoky, aby s naší vírou a vůbec naším životem Pán zatřásl, jako tehdy s hrobem při příchodu anděla o velikonočním jitru.

A tak je pro nás zvěst o zmrtvýchvstání radostná a zároveň nejistá: nevíme, jak ji uchopit ve své denní a všední viditelnosti, obáváme se, že se s Kristem mineme, že se nás jeho přítomnost nedotkne a všechno půjde dál trudně a tíživě jako dřív… Tuto ambivalenci našich velikonočních pocitů vyjadřuje i počínání žen, které na andělovu výzvu spěchají k apoštolům „se strachem i s velkou radostí“. A právě na této cestě, v tomto zmatku a směsici různých pocitů, se setkají se vzkříšeným Kristem. Jedině Matouš líčí toto brzké setkání žen, které živého Ježíše spatří dříve než apoštolové. Ať už se však Ježíš prvně zjevil komukoliv (ostatně tradice nám připomíná, že prvně se po zmrtvýchvstání ukázal své Matce Marii), důležité je povšimnout si této cesty víry, která vede k osobnímu setkání se Zmrtvýchvstalým.

Ženy přicházejí časně zrána ke hrobu, aby dokončily pohřební pomazání. Jsou tedy důsledné, věrné, přicházejí hned, jakmile je to možné, protože „v sobotu zachovaly sváteční klid podle přikázání“ (Lk 23,56). Jsou svým ochotným srdcem připravené na přijetí nové zvěsti. A když jim anděl oznamuje radostnou zprávu nedělního jitra, poslouchají jeho pokyny a jdou k apoštolům. Podřízeností a ochotou reagují na Boží překvapení a zároveň dokážou spatřovat kontinuitu v Ježíšově životě: muži v bílém rouchu je totiž zároveň vybízejí, aby si vzpomněly, co řekl Ježíš „ještě v Galileji: ‘Syn člověka musí být vydán do rukou hříšným lidem, být ukřižován a třetího dne vstát.‘ Vzpomněly si na ta jeho slova.“ (Lk 24,6-8) Číst Boží cesty lze správně jedině díky paměti víry, která se rozpomíná, a tak poznává stále zřetelněji, jak Bůh působí. Současně není zanedbatelné, že tyto ženy jsou spolu – tvoří živé společenství lásky k Ježíši. Kolik takových společenství funguje na všech místech světa, kde věřící společně a s láskou pečují o výzdobu, údržbu a provoz svatých míst! I to je cesta ke vzkříšenému Pánu.

A podívejme se také na učedníky a jejich pohyb k živému Pánu. V Janově evangeliu sledujeme úprk dvou apoštolů Petra a Jana k prázdnému hrobu. Dostali totiž zprávu s klamnou interpretací z úst Marie Magdalény: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ A tak jdou chlapi tenhle průšvih pořešit. Na místě samotném se však zastavují a nechávají promluvit hrob samotný. Všechno je uspořádáno, jako kdyby si někdo ustlal. To není pohled na místo, kde se kradlo. A právě onen druhý učedník vstoupí do hrobky, vidí a uvěří (srov. Jan 20,8). Číst souvislosti, zastavit se a ztišit se, zvláště na místech a v okolnostech Ježíšova mocného a skrytého působení – to je cesta Ježíšových učedníků k jeho živé blízkosti.

Celý velikonoční oktáv budeme číst evangelní zprávy o zjevení zmrtvýchvstalého Krista svým blízkým. Každé z nich má svou osobitost a také kontexty víry i pochybností jednotlivých aktérů. Zásadní je to, že učedníci prožijí a pochopí Velikonoce svého Pána. „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“ (Lk 24,46-48) Ustrašení, rezignovaní a nevěrní přátelé Ježíšovi se stávají svědky božských událostí. To je velikonoční proměna těch, kteří neviděli Kristovo vzkříšení, ale ušli cestu víry od Pánova umučení přes prázdný hrob až k osobnímu setkání s ním, který byl mrtev a je živ na věky věků (srov. Zj 1,18). Tato neviditelná božská proměna Ježíšových bratří a sester není něčím méně reálným než naléhavé a často bolestné záležitosti našeho pozemského času. Je naopak jediným klíčem a zdrojem k řešení, zvládnutí, překonání a prožití toho všeho, co nás potkává, a co nás proto v důsledku může posílit a posunout k nebi. Tady začínáme chápat tajemství Velikonoc – tajemství, které se uskutečňuje na každém z nás.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi svým svatým křížem vykoupil svět, žes překonal smrt a otevřel nám nebe. Děkujeme ti, že ve skrytu konáš tu největší a nejzásadnější proměnu světa a každého člověka. Děkujeme ti, že nám nabízíš tuto cestu velikonoční víry uprostřed protivenství a tolika nejistot našeho pozemského času. Prosíme tě, dej, ať kráčíme za tebou věrně, ochotně a poddajně, ať umíme číst znamení tvého působení a posilovat svou duchovní paměť, ať se ve společenství církve utvrzujeme v poselství o tvé blízkosti, abychom se s tebou osobně mohli setkávat všude, kam půjdeme a kam nás ty provázíš, třebas i na zbloudilých cestách do našich všemožných bludných Emauz. A pokud nám zase zmizíš z našeho prožitku a rozhovoru s tebou, dej, ať se ustavičně vracíme tam, kde až do konce časů plápolá oheň velikonoční víry – ve tvé církvi, která stále zvěstuje tvou smrt a vzkříšení a očekává tvůj slavný příchod!

Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova ke Květné neděli

Mt 21,1-11; Iz 50,4-7; Flp 2,6-11; Mt 26,14-27,66

„Přichází, už je tady!“ V reakci na takovou informaci máme hodně možností, jak zareagovat: radostně vyjít vstříc, neochotně se odtrhnout od své činnosti, dělat neslyšícího, schovat se, obrnit se a čekat na nejhorší… Jistěže konkrétní reakce bude záviset především na tom, kdo přichází. Bude-li to někdo vytoužený a očekáváný, naše přijetí bude nadšené a radostné. Bude-li to někdo nevítaný či nebezpečný, budeme znechuceni, ba i vystrašeni.

Liturgie této neděle nám v úvodním obřadu představuje Ježíše, jak vjíždí do Jeruzaléma. Což byla to událost velmi radostná. Lid při tom provolával: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jedná se vlastně o citát z děkovného poutního žalmu (Ž 118,25n). Tento úryvek se v tehdejším židovském prožívání vztahoval na každého poutníka, který přicházel do chrámu, aby uctíval svého Pána, Hospodina. Tady však je citát vztažen přímo na Ježíše – on je tedy ten vpravdě požehnaný, ten, který přichází od Boha, který jako Pán bude vládnout celému světu. To je vlastně mesiášské provolávání, to je očekávání skutečné Boží spásy – tak to podtrhuje i zvolání „Hosana“, které v původním smyslu znamená právě „dej spásu“, jak to čteme v uvedeném verši žalmu, (Ž 118,25). Už tehdy se toto slovo užívalo samostatně v židovské bohoslužbě k radostnému provolání v duchu mesiánského očekávání. Při jásavém Ježíšově příjezdu proto vyjadřuje očekávání zástupu, že Ježíš skutečně přichází jako Mesiáš, jako pravý Král svého lidu. To vystihuje i volání lidu ve verzích dalších evangelistů: „Požehnané království našeho otce Davida, které přichází!“ (Mk 11,10). „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, král izraelský!“ (Jan 12,12) „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně!“ (Lk 19,38) Lidé zde vyjadřují své nadšení, protože vítají krále, který je spasí.

Betfage Hosana

Kdo však ve skutečnosti nazaretskému Prorokovi takto provolával slávu? Podle toho, že Ježíš vjíždí do Jeruzaléma od Olivetské hory, tedy po poutnické cestě směrem z Jericha, lze usuzovat, že slávu mu přisuzují právě ti, kteří jej doprovázejí. Jsou to tedy poutníci, kteří v Ježíši spatřují svého Krále, nikoli obyvatelé Jeruzaléma. Vystihuje to i dialog v závěru Matoušova úryvku, v němž se Jeruzalémští ptají: „Kdo je to?“ A ze zástupu slyší odpověď: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta.“ Dokonce se píše, že město „zachvátilo vzrušení“, přesněji že „se otřáslo“ – Matouš líčí tuto situaci stejným výrazem, který používá později o otřesu země po Ježíšově smrti (srov. Mt 27,51). Rovněž Jan vysvětluje, že právě poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma na svátky, vyšli Ježíšovi s jásotem vstříc (srov. Jan 12,12). Už zde tedy vidíme jakýsi nesoulad. Ježíš sice vjíždí jako král do svého města, ale jeho obyvatelé toto nadšení nesdílí, alespoň tedy ne většinově. Spíše to jimi zatřese. Zároveň však je potřeba dodat, že podle evangelisty Jana přišlo Ježíše „uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení“, totiž že vzkřísil Lazara. Proto také farizeové vzápětí prohlašují: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“ (Jan 12,18n) Zdá se tedy, že ve výsledku má Ježíš většinovou podporu a také že svou činností ve městě přesvědčí mnoho lidí. Totéž připomíná Matouš svou zprávou, že Ježíš po slavném vjezdu vyučoval v chrámě a uzdravil tam chromé a slepé, kteří jinak do chrámu vůbec neměli přístup, takže farizeje toto jeho počínání rozhněvalo (srov. Mt 21,14n). Tento Ježíšův slavný královský vjezd nás může odkázat i na jeden starozákonní politický převrat, při němž je na trůn dosazen právoplatný dědic trůnu, sedmiletý chlapec Jóaš, zatímco jeho babička Atalja, která dosud uzurpátorsky vládla, je odstraněna. Příběh se uzavírá konstatováním, že „všechen lid země se radoval a v městě nastal klid“ (2 Kron 23,21). Král byl dosazen, lid jásá a přichází pokoj. Něco podobného Ježíšovi příznivci očekávají i nyní. Přesto však Kristus Pán na své královské cestě dopadne jinak, než si oni myslí. Už v této chvíli je totiž jasné, že vyhlížený Mesiáš má zaděláno nikoli na trvalé přijetí, jakého se mu nyní zdánlivě dostává, ale mnohem spíše na odmítnutí.

Zdůrazněme, že Ježíš vjíždí do města nikoli coby triumfální vladař, podobně jako rozliční dobyvatelé před ním. Přichází, jak připomíná evangelista starozákonní citací, jako „pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara“ (srov. Zach 9,9). Ježíš dává od počátku najevo, že nepřišel uchvátit politickou moc, že jeho královská cesta bude zásadně odlišná od způsobů všech předchozích mocipánů a že přichází obnovit a spasit Boží lid. To vystihuje i následné prorocké znamení – vyčištění chrámu. Místo aby zasedl na královský trůn a podrobil si nepřátelskou římskou nadvládu, zdůrazňuje pomýlenost a povrchnost v chrámové bohoslužbě a obětním provozu a současně soustřeďuje božskou spásu nikoli na výsadní místo židovského kultu, ale na svou vlastní osobu. To podtrhuje evangelista Jan, který při té příležitosti nechává Ježíše pronést proroctví: „Zbořte tento chrám, a já ho ve třech dnech zase postavím.“ (Jan 2,19). Ježíš se z lásky k nám vydá na smrt, a tím vykoná spásu, vystaví svým vzkříšením chrám Boží přítomnosti plně a nastálo, pro všechny, ne již pro výlučné židovské obřady.

Takový revoluční a současně mírumilovný a pokorný postoj nedošel v tehdejším židovstvu pochopení. Obyvatelé Palestiny byli tenkrát příliš zahleděni do naděje na politické osvobození, než aby v Ježíši přijali jeho pokorné sebeobětování a tiché podmanění lidských srdcí láskou. Chtěli viditelné a rychlé řešení. Proto v liturgii Květné neděle velmi záhy nastává ostrý zlom a další texty nás přivádějí ke Spasitelovu utrpení, které podrobně rozjímáme v přečtených pašijích. A tak už zde, na úvod Květné neděle, se nabízí zamyšlení pro všechny křesťany: Ježíš stále přichází, a jestliže mu navenek stelu pod nohy svůj plášť, tedy jako svému králi své všecko, co jsem a co mám, jsem také ochoten následovat jeho cestu? Nebo jen očekávám, že bude plnit moje přání? Ježíš je Mesiáš poražený, a tím vítězný. Jako jediný „dobyvatel“ Jeruzaléma skutečně trvale změnil dějiny města i světa, jako jediný dokáže vládnout v životech svých věrných. Co znamená mé provolávání při každé mši svaté: „Hosana na výsostech“? Očekávám spásu od Ježíše, usiluji o to, co pochází shůry (srov. Kol 3,1)? Co ve mně Pán potřebuje rozházet, co musí utichnout v bujaré vřavě tohoto světa? Ježíš ve své pokoře přichází stále – znovu a znovu mi poskytuje příležitost, abych se jej opravdu přidržel a v něm našel spásu. Není obtížné s ratolestmi působivých zážitků v ruce vyjít za vítězným Králem svého života. Jestlipak se jej však budu držet i nadále, až opadne sláva a Ježíš bude vážně řešit mou spásu a s tím spojené těžkosti vyplývající z mého sobectví?

Ježíš nebude svou pokornou cestu nijak obhajovat, nebude usilovat o povrchní přízeň – toto pokušení zažehnal již tenkrát na poušti, resp. na vrcholku chrámu. Jeho pokora staví na pravdě o Bohu a každém z nás, a my jsme do této pravdy zváni vstoupit celým Svatým týdnem, celým svým životem.

Můžeme tedy shrnout, že ústředním Ježíšovým postojem Květné neděle je pokora. Ta vysvítá dále jak z prvního čtení, v němž slyšíme předpověď o trpícím a poníženém Božím služebníku, tak zejména v druhém čtení. Jde o známý hymnus z listu Filipanům (2,6-11), který se do Pavlova dopisu dostal patrně z liturgické praxe rané církve. Ano, už od počátku křesťané rozjímali nad Ježíšovým pokorným ponížením, které bylo cestou ke slávě a k opravdovému božskému vyvýšení. Úryvky z tohoto hymnu jsou součástí každého dne velikonočního tridua, takže jsou jakousi vůdčí linií k pochopení všech událostí Ježíšovy paschy.

Apoštol v dané kapitole nabádá Filipany právě k pokoře, totiž aby se navzájem nad sebe nepovyšovali, ale naopak si osvojili smýšlení Ježíše Krista, který je přece normou osobního i komunitního života křesťanů. Máme-li jej následovat, pak v první řadě v tom, že neklademe na první místo sebe. To je velké pokušení každého člověka. Tímto pokušením prošel i sám Kristus Pán na poušti, kdy se mu ďábel snažil namluvit, že nepotřebuje nechat se vést Otcem, že je jako Boží Syn sám dost mocný na to, aby proměnil kameny v chleby (srov. Mt 4,3). Ježíš se nenechá vylákat z bytostného a důvěrného společenství s Otcem. My se ovšem častokrát spolehneme více na sebe a na své schopnosti, takže z podřízení Bohu vycouváme; a pak za ním (v lepším případě) kajícně přispěcháme, když už jsme v koncích, kdy si sami už neumíme nic proměnit a zařídit – tehdy se v této kající pokoře začínáme podobat Kristu, který se zcela nechal vést Otcem při svém díle spásy.

A přitom se Ježíš mohl právoplatně projevovat jako Bůh. Nicméně, jak přesně praví náš hymnus, svou rovnost s Bohem nepokládal za zdroj svého zisku – neuzurpoval si pro sebe svou moc a slávu, jak to učinil ďábel na počátku, když se zhlédl ve své vlastní velikosti a ve svých schopnostech. My Božího Nepřítele v této věci často následujeme, už od dob ráje, v němž se uskutečnila ona zásadní tragédie lidských dějin, protože první člověk chtěl mít svůj vlastní zisk z toho, že bude roven Bohu (srov. Gen 3,4), jak se mu snažil Pokušitel namluvit. Ježíš takto nesmýšlí ani nejedná, a tak napravuje odvěké vzpurné lidské jednání.

A můžeme toto poselství dále rozvinout: totiž že Ježíš koná přesně to, co Bůh sám v sobě, v Nejsvětější Trojici. Je-li v hymnu zdůrazněno, že Ježíš „sám sebe se zřekl“, tedy že se zmařil, vykonal tím právě to, co ve věčné lásce činí osoby Trojice: Otec a Syn si vzájemně darují své božství, Ducha svatého, ustavičně nelpí na své slávě, ale vše odevzdávají druhému. Bůh nás tedy přišel na tento svět definitivně naučit, co znamená darující se láska, co znamená žít v opravdových vztazích, co znamená odevzdat se plně druhému.

Jestliže dále čteme, že Ježíš „vzal na sebe přirozenost služebníka“, může nám v mysli vyvstat obraz Zvěstování, při němž pokorná služebnice Páně přijímá nabídnutý úděl. Ano, Matka Boží nás na prahu Svatého týdne svým vlastním příkladem vede ke zdroji své pokory, ke Kristu samotnému, aby nás naučil to, čemu se celý život až pod kříž učila i ona: nelpět na svém, ale vytrvale kráčet Boží cestou.

Taková pokora tedy v žádném případě neoslavuje sebe sama – člověk, který si všechno nadělí sám, uspořádá sám, vytvoří sám a režíruje sám, jde spíše cestou sebezbožštění a sebeoslavení. Nám naopak sluší vyjít z postoje usebrané kajícnosti nad vlastními hříchy, abychom „dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci“ (Žid 4,16) Vždyť Ježíš je ten, který prošel cestou ponížení až ke slávě vzkříšení – a tuto slávu dostal od Boha, který jej takto „povýšil“. „Kdybych oslavoval sám sebe, moje sláva by nic neznamenala“ (Jan 8,54), zdůrazňuje Ježíše židům. A podobně na jiném místě: „Kdo mluví sám ze sebe, hledá svou vlastní slávu.“ (Jan 7,18) Ježíšovo počínání, ano i významné mlčení, které zaznamenáváme během jeho pašijí, svědčí právě o jeho hluboké pokorné odevzdanosti Otci – jen jeho oslavuje svým životem i svou smrtí (srov. Flp 1,20) Ježíš se nemohl nechat vyprovokovat pokřikováním těch, kteří procházeli kolem jeho kříže: „Zachraň sám sebe! Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Ježíš nezachraňuje sebe a své dílo, on zachraňuje nás! A celé své dílo dává všanc, i sám sebe zcela vyčerpává pro naše duše (srov. 2 Kor 12,15). Do Otcových rukou nakonec odevzdává svého ducha (srov. Lk 22,46) a celé dílo nechává na něm. Jako dosud vždycky. Mohl poprosit, aby mu „Otec poslal ihned víc jak dvanáct pluků andělů“. On však věděl, že Boží cesta je jiná, a tak jí zůstal věrný navzdory svému zničení. Nelze než strnout v úžasu nad takovou milující pokorou Božího Syna! 

Toto odevzdání je projevem „poslušnosti až k smrti“, tedy věrnosti svému poslání od vtělení a věrnosti Otci – co bylo k tomu potřeba, Ježíš bezezbytku udělal. V Getsemanech vidíme, že tato poslušnost nebyla žádnou samozřejmostí, ale že tento soulad lidské a Boží vůle musel v sobě Boží Syn jaksepatří vybojovat: „…Ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Jak křiklavě v kontrastu s touto odevzdaností je např. Petrova horečná snaha zachránit sám sebe před ohrožením i za cenu zapření svého Mistra, ačkoli původně chtěl jistě zachraňovat právě Jeho. Vždyť se dušoval, že s ním půjde třebas i na smrt. Jak je snadné namáčet si s Mistrem v jedné míse, tedy mít účast na jeho dobrech a společenství lásky, a současně jej zrazovat ve jménu vlastních představ, vlastního strachu, vlastních ohledů. „Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte“, předpovídá Ježíš neomylně svým nejbližším ve večeřadle. Schopnost učedníků následovat Ježíše vzroste a upevní se až velikonočními a svatodušními událostmi. Projevy tohoto ušlechtilého učednictví nacházíme už při Ježíšově pohřbu v osobě Josefa z Arimatie, zámožného člena velerady, který dává k dispozici svůj nový hrob i svou čest a pověst mezi ostatními židy. Stává se tak součástí události vpravdě světového a nadčasového rozměru, jak to symbolicky naznačují sílící davy poutníků, které se tísní na prahu této boháčovy hrobky, aby se dotkly místa, kde božský život zvítězil nad smrtí.

Tento postoj hledat nikoli svou slávu, ale Boží, se současně stává pramenem úsilí oslavovat druhé, dávat jim prostor, nechat je vyrůst a radovat se z jejich velikosti. To činí Ježíš po vzoru svého božského bytí a darování v Trojici, k tomu zve i nás. Jak je smutné, ba až směšné, jak leckdy např. rodiče nenechávají správně vyrůst své děti, protože se s nimi srovnávají, srážejí je, jsou jejich rivaly a v jistém smyslu otrokáři… Jak hrůzná je závist a pomlouvačnost, které – pohříchu často i v životě křesťanů – vyjevují lidskou nepřejícnost, zahořklost a zahleděnost jen do vlastního štěstí. Mít radost ze sdíleného a šířícího se dobra kolem sebe, z rostoucí lásky a dokonalosti svých bližních, je projevem pravého kristovského smýšlení.

Pane Ježíši, ty ses neváhal vydat pro naši spásu až do krajnosti, až k smrti na kříži. Tys nelpěl na své vlastní slávě, ale všechno jsi odevzdal do rukou Otcových. Tys nikdy neklamal své okolí falešnými přísliby záchrany, které by měly za cíl posílení vlastní popularity. Vycházíme ti spolu se zástupy křesťanů celého světa vstříc, když přicházíš znovu a znovu, abys byl Králem a Spasitelem nás všech, a klademe před Tebe celé pláště svého lidství, svých nadějí, strachů, obav, falešných jistot, nabubřelého optimismu ve vlastní síly, sebeoslavování a sebepovyšování… Ujmi se nás a vyučuj nás svou pokorou a poslušností, abychom přes protivenství tohoto světa s tebou směřovali do slávy, kterou na nás chce uskutečnit náš nebeský Otec; abychom k této božské slávě přiváděli nezištně i ty druhé, z jejichž růstu a úspěchu se budeme jako ty upřímně a láskyplně radovat.

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova k 5. neděle postní

Ez 37,12-14; Řím 8,8-11; Jan 11,1-45

Situace se přiostřila. Nebo vyhrotila. Či nastal zlomový moment, popřípadě obrat. Různými vyjádřeními lze vystihnout situaci, která pro Ježíše nastala v závěru 10. kapitoly Janova evangelia. Dostal se do vleklého a vrcholícího sporu se Židy, kteří ho chtějí ukamenovat, protože se rouhá: je člověk, a dělá ze sebe Boha (srov. Jan 10,33). Ježíš proto svým nepřátelům unikl a začal pobývat na druhém břehu Jordánu – na místě, kde křtíval Jan a kde byl pravděpodobně pokřtěn také on sám. Přišlo za ním mnoho lidí, kteří uvěřili. Avšak v očích židovských předáků je Nazaretský dále nesnesitelný. A právě 11. kapitola, která ve své většině obsahuje příběh dnešního evangelia, dává nepokrytě najevo, že Ježíšova cesta nabírá jasné rysy likvidace a směřuje k násilné smrti. Událost vzkříšení Lazara je jakoby hřebíčkem do rakve osudu galilejského Mistra, neboť právě na základě tohoto znamení se představitelé vyvoleného národa uradí, že ho zabijí (srov. Jan 11,53). Celý příběh však není vylíčen jako pouze nějaký tragický zlomový bod v Ježíšově životě – pro Ježíše a tím současně pro nebeského Otce se jedná o součást Božího záměru k záchraně a sjednocení celého lidstva (srov. Jan 11,51n).Lazar

Děj začíná konstatováním, že byl nemocen Lazar z Betánie. A když jeho sestry Marta s Marií posílají k Ježíši se vzkazem, zdůrazňují: „Ten, kterého máš rád, je nemocen.“ V pozadí tohoto konstatování je jakási jistota, že Ježíš bude dělat všechno pro jeho záchranu, tedy že ho jistě bude chtít uzdravit. Ouha! Nechce. Jenom ať umře tenhle přítel! Ježíš zůstává ještě dva dny tam, kde je, a teprve potom překvapuje své nejbližší vybídnutím: „Pojďme znovu do Judska!“ Chvíli to trvá, než si s učedníky vyjasní, o co vlastně při téhle cestě půjde. Jistě, Ježíš jde probudit Lazara ze spánku smrti, protože pro Boha je smrt jako pouhý spánek, z něhož lze člověka probrat. Ale Ježíš upozorňuje své učedníky, že mají přilnout s vírou ke svému Mistru a Pánu, protože jinak budou jako Židé klopýtat v oné tmě, která nastane velikonočními událostmi. Proto je Ježíš rád, že v Betánii nebyl, dokud Lazar žil: všechno to, co bude následovat, má být velikým znamením pro vzrůst pravé víry v Krista, který jako „vzkříšení a život“ překonává i smrt. Ježíš tedy nejde v prvé řadě zachraňovat smutnou rodinnou situaci, ale nabídnout znamení pro víru, vlastně poslední pokus, jak přimět své okolí k tomu, aby mu opravdu uvěřili.

Čtenář tedy už nyní odtuší, jak příběh dopadne. Ne tak samotní účastníci. Tak tomu bývá na více místech Písma – vzpomeňme např. na příběh Tobiáše: po vylíčení utrpení Tóbita a Sáry dostane čtenář informaci o poslání archanděla Rafaela, který vše přivede ke šťastnému závěru. Ale trvá ještě značný čas, než aktéři všechno prožijí a pochopí. To je jedna z vlastností Božího slova, že jeho poselství a působnosti mnohdy nerozumíme; ale pokud se jím sytíme a získáváme zkušenosti s Božím prozřetelnostním působením, odhaluje se nám postupně i smysl a účinky Božího slova.

Ježíš hned na počátku Lazarovu nemoc zhodnotí: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Co znamená tato „sláva“, pojem mnohokrát opakovaný právě v Janově evangeliu? V kontextu tohoto příběhu ji můžeme chápat ve dvou rovinách: 1. slávou Božího Syna bude právě to, že učedníci i mnozí židé uvěří v Ježíše a v jeho božské poslání od Otce (11,42.45; 12,11). K tomu slouží překonání Lazarovy smrti, není to záchranářský ani kouzelnický kousek sám o sobě. Ježíš hledá vždy slávu svého Otce (srov. Jan 8,50.54) a jeho sláva je zaměřena jen na něj a od něj pochází (srov. Jan 1,14; 7,18). Proto také Martě u Lazarova hrobu zaslibuje, že bude-li věřit, uvidí slávu Boží (v. 40). 2. Tato sláva se však naplňuje teprve v Ježíšově smrti a vzkříšení: skrze všechny naše nemoci, hříchy, pády a temnoty je Ježíš oslaven, protože díky němu božská vítězná láska vstoupila i do smrti a přemohla všechno zlé a zhoubné. Díky této slávě je každá smrt už navždy jen spánkem. Takto, v paradoxu největšího ponížení, zjevil Bůh svou největší slávu světu – slávu o své mocné a zcela se darující lásce, která tryská z lůna Nejsvětější Trojice.

S Ježíšovým příchodem do Betánie jsme svědky jeho setkání s oběma sestrami – nejprve s Martou, pak s Marií. Odlišnost obou v dialogu s Ježíšem a v přístupu k němu nápadně připomíná rozdílnost vylíčenou ve scéně Ježíšovy návštěvy u obou sester (srov. Lk 10,38-42). Marta hned chvátá Ježíšovi vstříc: vyjde ze své situace a jde skrze svou dosavadní víru hledat v Kristu Pánu jeho působící moc. „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ V této větě, plné prožitých emocí, zaznívá jakási skrytá výčitka: Proč jsi tu nebyl? Chtěli jsme ti dát prostor, ale tys odmítl. Jak nepochopitelné… Podobně ve svém smutku říkají emauzští poutníci nerozpoznanému Kristu: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ (Lk 24,18) Je až úsměvné, že tohle říkají právě Ježíšovi, který v celé vylíčené situaci figuroval v hlavní roli! Ale v tom je právě to naše omezené zdání – usuzujeme, že Ježíš s námi nebyl, prostě nepřišel, nechal nás samotné – protože kdyby přišel, jistě by mohl pomoci. Ovšem pravda je jiná: Ježíš přichází dát vždycky více, než čekáme nebo si představujeme. Jenže my si to naplánujeme po svém: „A my jsme doufali… (Lk 24,21) Marta má tedy příležitost objevit, kým skutečně Ježíš je a co zamýšlí. Že on sám je „vzkříšení a život“, že ten, kdo v něj věří, neumře navěky. On může Lazara vzkřísit hned, nikoli až v poslední den, bude-li chtít. A zároveň zde Kristus odkazuje na vzkříšení, které bude definitivní – ne už jako návrat do stávajícího života, ale jako probuzení k životu věčnému. Je to pro Martu všechno stěží pochopitelné; sympatické však je, že navzdory své horlivé aktivitě a snaze všechno mít zvládnuté a vyřešené přitaká Ježíšovi a vyznává, že je Mesiáš. Opírá se alespoň o tu zkušenost, kterou prozatím má. Slávu Boží uvidí a pochopí, až bude její bratr vzkříšen a až bude vzkříšen sám Ježíš. Proto je důležité, abychom ve chvílích zklamání či neporozumění neustávali v dialogu s Kristem a znovu a znovu vyznávali svou víru v něho a v jeho moc. Tak nás může on sám postupně přivádět k pochopení a provádět těžkými situacemi našich Velkých pátků.

Jinak si počíná Marie. Uslyší, že ji Ježíš volá – jako by tím splňovala počínání Ježíšových ovcí, které slyší jeho hlas (srov. Jan 10,3) – a rychle vychází a jde k němu. Avšak nehovoří s ním tak jako Marta. Jen vyjádří tutéž myšlenku jako její sestra, a padne Ježíšovi k nohám. Činí totéž, co tehdy v domě, když se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč (srov. Lk 10,39). Marie tedy opět zaujme tento rozjímavý postoj a ve svém zármutku čeká. Dodržuje tak Ježíšův příkaz: „Jen jedno je třeba“ (Lk 10,42) – držet se Ježíše. Ačkoli je Marie také ve vleku svého smutku, podobně jako okolostojící židé, a nemá ani ona dostatek opravdové víry, přesto je tento její oddaný postoj výmluvný. Možná snad i urychluje Ježíšovo rozhodné jednání. Poselství Mariina jednání tedy zní: nemusíme Pánu vždycky porozumět a všechno mu vysvětlovat; důležité je být u něho a držet se ho – a v zakoušené nedostatečnosti růst ve vědomí, že právě toto je to jediné, co je opravdu a přednostně potřeba.

Vírou pochopitelně neoplývají ani shromáždění židé – někteří z nich si v duchu své zklamané víry pomyslí, že ten, který uzdravil slepého, mohl také zachránit Lazara před smrtí. To jsou ty naše pochybnosti: Proč Bůh neudělal tohle a nezpůsobil tamto, když je tedy s námi a má nás rád…! Stále zde vstupuje do hry ono úskalí naší nedostatečné, kolísající a pokřivené víry, našich očekávání a omezeností, kterých se pevně držíme. Není divu, jsou to naše reálné prožitky. Proto Ježíš přichází s velkým znamením, aby v něm mohli přítomní prožít něco zcela zásadního. A vskutku, mnozí židé pak v Ježíše uvěří. Jsou tedy tvární a ochotní vyhodnocovat Boží znamení ve svém životě tak, že jejich víra správně zakoření a vzroste.

Ježíš u Lazarova hrobu přikazuje neslýchanou věc – odstranění kamene. Čtvrtý den už muselo tělo notně zapáchat a také v něm podle tehdejších představ už jistojistě nemohla pobývat duše. Takový nebožtík tedy musel být nenávratně mrtvý. Zvednutí kamene je tedy jakýmsi brodem víry, kterým je třeba projít, aby bylo možno zaznamenat slávu Boží; je momentem víry a poslušnosti vůči Ježíšovu slovu. Asi podobně jako tehdy v Káni Galilejské, kdy měli služebníci nesmyslně naplit šest velkých kamenných džbánů vodou (srov. Jan 2,7). Je třeba opustit svou představu a svou předpokládanou cestu víry. Je dobře, že nám Ježíš leccos v našem „systému“ víry rozbourá, aby mohlo vyrůst něco mnohem cennějšího a lepšího. Jen se nesmíme bránit a vztekat jako malé děti, když se jim bere to, co už mají odložit ve prospěch dalších kroků vývoje.

A potom probíhá modlitba k nebeskému Otci, která je spíše jakýmsi svědectvím pro okolostojící, aby pochopili smysl a původ celého dění, aby pochopili bytostné spojení Ježíše s jeho Otcem, jehož důsledkem je i ono vzkříšení. Následuje hlasité zvolání – snad právě proto, že jde o probuzení ze smrti, musí být Ježíšův hlas mocnější. A jestliže Lazar uslyší a vyjde, začíná se uskutečňovat Ježíšův příslib o vzkříšení mrtvých, kteří uslyší hlas Božího Syna a vyjdou (srov. Jan 5,25.28); a současně se začíná naplňovat prorocký příslib z dnešního prvního čtení, že Bůh otevře hroby a vyvede z nich svůj lid – ten lid, který rozptýlen v cizí zemi zakouší svou beznaděj vzhledem k přítomnosti a budoucnosti. Když křesťanský poutník vstupuje otevřeným vchodem do malé komůrky Božího hrobu v Jeruzalémě a dotkne se holého kamene, nemůže nepocítit, že právě tam se beze zbytku naplnily všechny předpovědi o otevření hrobů, že tam se v posledku vysvětluje Lazarovo vyvedení z hrobové jeskyně, že tam se počal realizovat příslib, který jsme slyšeli v dnešním druhém čtení: „ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás“. Jen je potřeba žít „podle Ducha“, tzn. žít v souladu s rostoucí vírou v Ježíšovu moc nad životem i smrtí.

A tak je nakonec Lazarovo vzkříšení podobenstvím o nás samotných. „Pojď ven“, zní Ježíšův mocný hlas i do našich srdcí a životů – vyjdi do svobody Božích dětí! Ven ze smrti, ven na světlo! Je zajímavé, že během svého výslechu před Pilátem Ježíš vychází ven s trnovou korunou na hlavě (srov. Jan 19,5) – toto vyvedení mělo být signálem naděje ve smilování. Vždyť Ježíš vychází od soudcovského stolce nenáviděných Římanů ke svému lidu. A přece je to naopak Říman, který usiluje o Ježíšovo propuštění, a jeho vlastní se zřeknou Svatého a Spravedlivého (srov. Sk 3,14). Tak je Ježíš vyveden ven z města vstříc smrti. V tom spočívá ohrožení, které pociťujeme, když máme se svými hříchy a temnotami vyjít ven na světlo – totiž že to pěkně schytáme. Ale Ježíš jako jediný spravedlivý už to schytal za nás!  V pohledu Božího milosrdného plánu s lidstvem to totiž nebyl Bůh, kdo byl vyhnán ven, ale naše hříchy a všechno zlo, které na sobě Boží Syn nesl (srov. Lev 16,22; 2 Kor 5,21). Proto smíme se svými hříchy s důvěrou ven na světlo, aby je Ježíš posbíral, vyvrhl z našeho středu a zničil mocí svého kříže. Tak je vycházející Lazar obrazem svátostného smíření, k němuž kajícníka volá Kristus, a církev jeho mocí rozvazuje a nechává odejít do svobody Božích dětí.

Pane Ježíši, věřím, že ty jsi Boží Syn, který svou smrtí a vzkříšením překonal všechno zlo, otevřel každý hrob lidské smrti a beznaděje a vnesl do světa slávu božské lásky. Svěřuji Ti všechny své nezdary, zklamání, temnoty a hříchy i všechny své představy o Tvém příchodu a působení. Padám u tvých nohou a chci být v přítomnosti Tebe, který mocným hlasem své pastýřské lásky voláš všechny k životu. Odevzdávám Ti to, na co sám nestačím, s důvěrou, že Ty jsi vynesl i mé hříchy na kříž a že ve mně budeš stále účinně chránit svobodu Božího dítěte.

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova ke 4. neděle postní

1 Sam 16,1b.6-7.10-13a; Ef 5,8-14; Jan 9,1-41

Možná si v těchto dnech zesílené postní střízlivosti s posteskem vybavujeme všemožné radostné oslavy, jež jsou nám teď odepřeny. Nemám však na mysli jakékoli bujaré veselí sobeckého rázu. Existují totiž oslavy velmi hluboké, přátelské, plné vděčnosti i vnitřního soustředění. Takovými by měly být na prvním místě oslavy náboženské, protože zasahují člověka v jeho celistvosti a v jeho duchovním povolání a zacílení. Židovské svátky takovými oslavami bezesporu byly a stále jsou. Potomci Abrahámovi si umí potrpět na opravdovou jásavost v Hospodinově blízkosti a ve společenství svého lidu se všemi poutavými vnějšími projevy. Za dob Ježíšových takovou slavnostnost zvyšoval fungující jeruzalémský chrám, stavitelská nádhera sama o sobě, v níž Židé prožívali pro svou víru cenné, povzbudivé okamžiky. Tak tomu bylo i při slavnosti stánků. Tento podzimní svátek dodnes připomíná putování izraelského lidu na poušti, zahrnuje vděčnost za Boží vedení a vyzývá k důvěře v Boží prozřetelnost. Proto také Židé v čase tohoto svátku pobývají pokud možno co nejvíce v provizorních stanech, altáncích, besídkách či boudách, aby znovu společně prožívali, že jsou ustavičně na cestě životem až do věčnosti. V době existence Chrámu (do roku 70 po Kr.) tento svátek obsahoval ještě dva obřady, krásné pro oko a útěšné pro srdce: 1. vylévání vody, které připomínalo vyvedení vody ze skály na poušti a Boží péči o žíznivý lid, a tak odkazovalo na očekáváného mesiáše, který obnoví Mojžíšův dar vody – proto bylo do chrámu z rybníka Siloe přiváděno mnoho vody, pro suchý Izrael tak cenného živlu, aby proudění a vylévání bylo skutečným zážitkem a osvěžením, přičemž pramenem Božího daru byla pro Židy především Tóra, Mojžíšův zákon. 2. rozsvěcování velkého množství světel, které odkazovalo na ohnivý sloup, jenž vyvolený národ provázel na cestě z Egypta do zaslíbené země. A právě v kontextech tohoto svátku se odehraje Ježíšův zázrak dnešního evangelia: uzdravení slepce.Jan 9

Už předtím však Kristus Pán „v  poslední, hlavní den svátků stál (v chrámě) a hlasitě zvolal: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra.“ (Jan 7,37n) Náš Spasitel tedy na pozadí vylévané vody v chrámě ukazuje sebe sama jako pravý a trvalý zdroj živé vody pro všechny, kdo věří; on překonává jeruzalémský chrám, protože on je ve své osobě skutečnou Boží přítomností. Toto zaslíbení nám připomíná Ježíšův příslib Samařance z evangelia minulé neděle o vodě tryskající do života věčného (srov. Jan 4,14).

V kapitole následující po zaslíbení vody pak Ježíš v souvislosti s rozsvěcováním světel  prohlašuje: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) V době svátku se chrám stával světlem Jeruzaléma a toto světlo bylo opět vyjádřením Tóry, jež je jako světlo dána světu. A tak Ježíš vztahuje tento symbol osvícení lidstva znovu na sebe a své poslání v tomto světě. V příběhu o uzdravení slepce se Ježíšovo slovo o světle uskutečňuje.

Hned na začátku je důležité zastavit se u toho, že Ježíš slepce „uviděl“. Tento Ježíšův pohled v sobě zahrnuje veškeré Boží vidění světa – ono starostlivé doprovázení, kterému nic neunikne a není cizí. Tak praví Hospodin u hořícího keře Mojžíšovi: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu.“ (Ex 3,7) Slovo „viděl“ (eidon) je zde ještě semitsky zesíleno dvojím použitím (idón eidon = viděním jsem viděl). A už dříve v příběhu o Abrahámově zkoušce nazve praotec místo oběti „Hospodin vidí“ (Gen 22,14), neboli podle řeckého překladu „Hospodin se stará“ – obojí odkazuje na onen doprovázející Boží pohled. Prorok Jeremiáš ostře kritizuje zlořády v Božím lidu, který současně vedle páchání mnoha hříšných ohavností přichází obětovat do Hospodinova domu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku a může si hřešit vesele dál. V závěru této řeči Hospodin dodává: „Také já vidím“ (Jer 7,11) – a mohli bychom doplnit: „A není mi to jedno!“ I skrze proroka Ezechiela Hospodin promlouvá k Izraeli, kterého přirovnává k odhozenému novorozeněti, jež Hospodin uviděl, ujal se ho a dal mu život a růst (srov. Ez 16,6). Tento Boží pohled pak vidíme zosobněný v Ježíši Kristu, který při cestě kolem jezera „uviděl dva bratry“ (Mt 4,18); „uviděl velký zástup a bylo mu jich líto“ (Mk 6,34); podobně uviděl vdovu v Naimu při pohřbu jejího syna a bylo mu jí líto (srov. Lk 7,13); i otec v Ježíšově podobenství uviděl svého marnotratného syna už zdálky a byl pohnut lítostí (srov. Lk 15,20); také Samaritán ve známém podobenství o lásce k bližnímu uviděl ubožáka a projevil s ním soucit (srov. Lk 10,33) – mimochodem zde Ježíš kreslí obraz i sebe sama, jako soucitného Mesiáše, který vystupuje na jeruzalémskou Kalvárii a bere na svá bedra milosrdně všechnu bídu světa. Vidíme tedy, že Bůh není slepý vůči nám a našim slabostem a že naše záchrana je jeho slávou, je projevem jeho milujícího srdce. Jenom Boží čas je jiný než ten náš – Izrael v Egyptě úpí desítky let, a Hospodin si pak prohlásí: Já jsem to viděl… Tenhle slepec nevidí od narození… Nevíme, proč tyhle prodlevy, k čemu takový časový odstup. Leckdy je to naší vinou a hříšností, protože jsme uvízlí ve zlu a bráníme účinnosti Božího milosrdenství… Buďme si však jisti, že Ježíš dobře vidí a okamžitě jedná v náš prospěch, to znamená, že jedná pořád!

Učedníci si všímají slepce a klíčí v nich otázka: Kdo za to může? On sám, nebo jeho rodiče? Přeci Bůh nemůže stát za zlem… Tady se znovu ukazuje, že Boží pohled je jiný než ten náš. „Člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce“, poučuje Bůh Samuela v dnešním prvním čtení. Ta naše hodnocení, duchovní výklady, chytré závěry… se vůbec nemusí shodovat s Božím pohledem, a tedy s pravdou! Nehledě na to, že pokud jako učedníci připisujeme špatné důsledky bez rozpaků přímo našim hříchům, máme použitím téže logiky sklon všechno dobré připisovat našim schopnostem a úspěchům. A to je velmi šalebná úvaha!

Ježíš tedy vysvětluje svůj božský pohled: na ubožákovi se mají zjevit skutky Boží – a to je velká věc! To je způsob, jímž Bůh potvrzuje Ježíše jako Mesiáše a – neslýcháno! – jako Božího Syna! Kristus se vzápětí ptá židů: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ (Jan 10,32) A o pár veršů dále: „Nekonám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Jestliže však je konám a nevěříte mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a (konečně) pochopili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ (10,37n) Je to závěr jeho vleklých rozmluv se židy o své božské identitě a mesiášském poslání. Tyto skutky tedy mají zásadní význam: mají pomoci objevit a přijmout Ježíše s jeho nebývalým nárokem a mocí. Mnozí odmítli, ale mnozí také přijali.

Ježíš dále pokračuje vysvětlením, že tyto skutky musí konat on a zároveň i jeho učedníci. Dokud je Ježíš na světě, je oním světlem světa, jak zdůraznil už dříve. Až bude vzat a umučen, nastane noc. A v síle Ježíšova zmrtvýchvstání jsou pozváni všichni, aby nesli toto Kristovo světlo do temnot světa! Ježíš přece také prohlašuje. „Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14) Je to tedy na nás, bratři a sestry Krista Pána! Je-li Ježíš „světlo pravé, které přicházelo do světa“ (Jan 1,9), pak toto světlo Kristovo vnášíme do světa my – kdo jiný osvítí jeho temnoty? Je-li Ježíš na hoře Proměnění rozzářen božským jasem, jsme k proměnění sebe a světa zváni všichni, každý křesťan, který Ježíše následuje na horu Proměnění i na horu Kalvárskou. Obě jsou v životě zapotřebí.

Pak už Ježíš vykoná zvláštním rituálem (k tomu se ještě vrátíme) slepcovo uzdravení, resp. nabídne toto uzdravení. Slepec sám se musí jít umýt k rybníku Siloe. Název tohoto vodního zdroje je však pro evangelistu symbolický a zásadní: Název „Šíloach“ označuje vytékání, tedy „posílání“ vody. Odtud je už blízko k lidové intepretaci, zaměřené na Ježíše samotného: on je ten Poslaný od Boha: nejsou to vody rybníka, ale on sám, kdo slepého uzdravuje. Ježíš jakožto poslaný od Boha (srov. Jan 3,17.34; 5,36) potvrzuje, že on je vodou života a světlem světa, on převyšuje lidské možnosti a židovská očekávání, on je nově a plně Bůh uprostřed svého lidu!

Pozoruhodné může být pro nás právě to, že slepec poslechl, že nezačal nadávat, brblat a neutekl někam za svým, ale následoval Ježíšovu radu. Někdo by mohl namítnout: co mu taky zbývalo? Když máte bláto na očích a nevidíte na krok… Nevíme, zda rybník Siloe byl daleko či blízko od toho místa, kde se slepec nacházel. Každopádně je jasné, že slepci stačilo následovat pokyn, a byl uzdraven. Nebylo tomu jako v jiných příbězích o uzdravení, kdy Ježíš víru požaduje: „Všechno je možné tomu, kdo věří“ (Mk 9,23); „Neboj se, jen věř, a bude zachráněna!“ (Lk 8,50) V Janově evangeliu Ježíš naopak před uzdravením nemocného chlapce prohlašuje: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ (Jan 4,48) Už tato znamení je však nutno přijímat s vnitřní ochotou a otevřeností – jako otec tohoto nemocného chlapce, který uvěřil Ježíšovým slovům o tom, že jeho syn je živ (srov. 4,50). Avšak těm, u nichž je touha po znameních projevem neochotného srdce, které se vymlouvá, aby nemuselo přijmout, co nechce, adresuje Ježíš jasná slova: „Pokolení zlé a nevěrné hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení proroka Jonáše.“ (Mt 12,39) Ochotné srdce nepotřebuje velké divy, ale je vnímavé i vůči nenápadnostem a obyčejnostem, jakými se vyznačovalo lidské slovo neochotného proroka v Ninive.

Nuže tedy, nic netušící slepec dostává dar uzdravení, aby skrze toto znamení přišel k víře – neboli aby od světla očí dospěl ke světlu víry. Tak apoštol Pavel konstatuje na adresu obrácených Efezanů v dnešním druhém čtení: „Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu.“ Proto je tento úryvek jedním z křestních evangelií: katechumeni nějak zakusí Boží dotyk či působení, a mají tak dojít k vyznání Ježíše jako Pána svého života. Mnozí z nás mají tuto cestou opačnou: odmala jsme naučeni, abychom s vírou vyznávali Ježíše jako Božího Syna – a čekáme nějaké to znamení, které nám Bůh pošle, aby naše víra zesílila a stala se vskutku osobním vztahem. Která cesta je lepší, snazší? Možná si my ve víře vychovaní pomyslíme, že ta první, slepcova – vždyť nějaké takové znamení pro svou víru bychom tolik potřebovali! To však nelze hodnotit, Bůh každého vede jinak. Ale k onomu slepci a jeho typu cesty je třeba podotknout, že potíže, s nimiž se takto Bohem oslovení lidé postupně dopátrávají své víry, jsou leckdy ohromné a těžko se překonávají. Vidíme to i v našem evangelijním příběhu. Slepec postupně zjišťuje, na základě rozhovorů a opozice ze strany farizeů, kým je tenhle „člověk jménem Ježíš“ (v. 11). Jelikož se drží prožité zkušenosti s uzdravením, dochází navzdory veřejné náboženské autoritě k přesvědčení, že Ježíš je nejen prorok (v. 17), ale že dokonce „je od Boha“ (v. 33), protože dokázat dosud neslýchaný div uzdravení slepce od narození musí být záležitostí Boží. Jakmile se takto onen uzdravený postaví na stranu Ježíše, je vyhnán ze synagogy. A to nebyla vůbec dobrá perspektiva! Takový člověk se stal odpadlíkem, tedy vyobcovaným, a jeho postavení bylo horší než situace pohana: byl mimo jakékoli společenství se svým lidem,  měl zakázaný veškerý lidský i obchodní styk, nikdo mu nesměl poskytnout pomoc v nebezpečí, jeho oběti v chrámě byly odmítány a spolu se všemi odpadlíky byl při bohoslužbách slavnostně proklínán. Tento přísný židovský nástroj pro udržení jednoty vyvoleného národa se od této chvíle stal nástrojem odpadu od Boha. V situaci, kdy Jan psal koncem prvního století své evangelium, bylo jistě mnohem více takových, kteří se stali Ježíšovými učedníky, a zakusili ostré vyobcování ze společenství Izraele.

Praxe však byla v té době i jiná: existovali tací, kteří sice v Ježíše uvěřili, ale báli se k němu veřejně přiznat, aby nebyli potupeni, vyloučeni a znepřáteleni. Takové „věřící“ reprezentují slepcovi rodiče, kteří se „báli židů“. Podobně byl na tom Josef z Arimatie, „který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným“ (Jan 19,38) Opravdová víra se osvědčí věrností a otevřeností právě v obtížích a výzvách světa. Apoštol dnes připomíná: „Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všechno totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé.“ I naše víra má být takto zřejmá na světle, aby se stejně zřetelně vyjevil i opak, a obojí mohlo být jasně odlišeno: „Nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy.“

Uzdravený slepec postupně dospěl k velkému hrdinství víry, protože se držel své zkušenosti neomylného zázraku a vsadil vše na jednu kartu. Tím vlastně naplňoval Mojžíšova nabádání, aby se Boží lid chránil zapomenout na velké činy, které mu Hospodin prokázal a které viděl na vlastní oči (srov. Dt 4,9). Snadno se v těžkostech a starostech života na Boží působení zapomene, zázrak vybledne a naopak všední a reálné naléhavosti nabývají svých hrozivých rozměrů… Je to vlastně jako v podobenství o rozsévači: vyklíčené semeno zničí soužení, pronásledování, světské starosti, bohatství nebo činnost ďábla (srov. Mt 13,20-22) Jak je proto důležité stále se vracet ke zdrojům mého obrácení a ke zkušenostem s Božím působením, jak je naléhavé nacházet čas pro Boží blízkost, a právě znovu v této postní době, aby zaseté semeno mohlo klíčit a růst, podobně jako vyklíčila a vyrostla víra uzdraveného slepce v Ježíšovu božskou moc a přítomnost.

Ježíš, vědom si obtíží, kterým je vystaven každý vyobcovaný Žid, vyhledá svého zastánce a ptá se jej, jestli věří v Syna člověka. A tento muž, pokorný a tvárný, který si umí přiznat svou nevědomost a omezenost (vv. 12 a 25), přiznává, že neví, kdo to je. Proto ho Kristus Pán nasměruje slovy: „Vidíš ho, je to ten, který s tebou mluví.“ Znovu zde náš Spasitel stvrzuje důležité prvky víry: tento muž vidí, a to nejen svým fyzickým zrakem, nýbrž vidí Boží věci (srov. Jan 1,50), vidí Boha jako ten, kdo má čisté srdce (srov. Mt 5,8); a současně slyší, jak „ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží“ (Jan 3,34) a mluví o tom, co viděl u  Otce (srov. Jan 8,38). Tehdy onen muž dovršuje svou cestu víry tím, že před Ježíšem padá na kolena, podobně (a vyjádřeno stejným slovesem proskynein = klanět se) jako mudrci (srov. Mt 2,11) či učedníci na lodi (srov. Mt 14,33), a vyznává, že Ježíš je Pán. A tak ten, který byl vystaven pochybnostem ze strany přátel a sousedů, opuštěný rodiči, vyslýchaný, urážený a vyloučený, nachází opravdový zdroj života a světlo víry. Není právě tohle cesta každého křesťana, který roste ve své víře a drží se svého Pána navzdory nepřízni světa?

A všimněme si na závěr farizeů, kteří kvůli své zatvrzelosti prodělávají opačný postup: nikoli od tmy ke světlu, ale od světla k temnotě. Nejprve totiž vyčkávají a někteří dokonce Ježíše hájí, postupně však stále více ulpívají na své pravdě a od Ježíše se definitivně odvracejí. Ježíše můžeme v této souvislosti sporů se židy označit jako důsledného provokatéra: kolikrát uzdravoval právě v sobotu, aby farizeje popíchnul ke konfrontaci s jejich vlastními rigidními a omezenými výklady Zákona! A zde Ježíšova provokace kromě sobotního rámce přibírá další prvky: Ježíš plive na zem, což bylo v sobotu zakázáno, a dělá ze sliny bláto, což bylo jako práce už vůbec zapovězeno. Ježíš tedy zcela jednoznačně přivádí náboženské představitele k jasnému rozhodnutí: buď budete trvat na svých výkladech soboty a lpět škodlivě na svém zákonictví, nebo přijmete můj osvobozující směr a božský nárok, potvrzený znameními a zázraky. Nic mezi tím nakonec není. Ježíš není obojaký diplomat, který by si dělal své a současně vycházel s každým. Důsledná láska přivádí k zaujetí důsledných postojů. Vše mezi tím je klam a falešná šeď. Ježíš neměl problém s lidskou slabostí, ale nemohl přijmout farizejskou zatvrzelost. A tak se židé uzavírají ve slepé uličce svých náboženských pravd: Ježíš nezachovává sobotu, je tedy hříšník, proto nemohl udělat takový zázrak. Jakákoli diskuse je znemožněna: „V hříších ses celý narodil, a chceš nás poučovat?“ Oni jsou tou poslední instancí, takže se stali vlastníky zjevení a božské autority: už to není Bůh, ale oni na místě Božím. Podlehli pokušení, ve kterém obstál Ježíš, aby svou moc používal sám a podle svého, třeba na rozmnožení chlebů, a nebyl už ve spojení s Otcem (srov. Mt 4,3n). Smutným projevem této zatvrzené sebestřednosti farizeů je formulace: „My víme“ (v. 24) – tady už není prostor pro přijetí, naslouchání, protože všechno je jasné. Proto Ježíš na závěr konstatuje, že ti, kteří tvrdí, že takto vidí, jsou nevyléčitelně slepí a „jejich hřích trvá“ (v. 41). Otázka farizeů, která tomuto Ježíšovu tvrzení předchází, je zásadní pro každého z nás: „Jsme snad i my slepí?“

Ano, Pane, snad jsme i my příliš zahledění do své pravdy, neochotní ke změně, k přiznání vlastní slabosti a nevědomosti, jsme ve strachu o své třesoucí se Já přesvědčeni o vlastní bezúhonnosti a neomylnosti, která je nepřístupná čemukoli a komukoli, kdo smýšlí jinak než my… Učiň, Pane, znamení své přítomnosti i do mé temnoty, abych prohlédl, poznal tě a zakusil, a mohl Tě proto i před světem vyznávat jako Pána, Spasitele a Božího Syna!

P. Vojtěch Janšta

 

Rozjímání Božího slova ke 3. neděle postní

Ex 17,3-7; Řím 5,1-2.5-8; Jan 4,5-42

Když nás zastihne pořádné letní parno, zvláště pokud jsme vyvinuli nějakou aktivitu, pociťujeme zcela přirozeně žízeň – takovou, kterou je naléhavě potřeba ihned uhasit. Rozumíme Izraelcům z dnešního prvního čtení, kteří se ocitli na poušti a zoufale potřebovali vodu – v té chvíli jim byla na hony vzdálená zkušenost vyvedení z Egypta a jakékoli zbožné ujišťování o Božím vedení: chtěli vodu, chtěli přežít! V takových situacích člověk především zachraňuje sám sebe.

Podobně může působit začátek dnešního evangelia. Ježíš přichází jako unavený, vysílený cestovatel za poledního vedra ke studni. Ta poskytovala kýžené občerstvení, protože dávala pramenitou, tedy vyvěrající vodu. Učedníci jdou nakoupit, Mistr zůstává sám. A tu přichází žena – světe, div se, v tom poledním horku, kdy každý hledá stín ve své chaloupce – aby načerpala vodu. A Ježíš této nezvyklé situace přímo božsky využije! Osloví tuto cizí ženu slovy: „Dej mi napít!“ Zdálo by se, že myslí právě na ono toužebné utišení žízně v horkém poledni. Bližší pohled a další děj však ukazují, že je tomu jinak.

Ježíš především tímto oslovením vyjevuje nesmírnou pokoru. Židé a Samaritáni se totiž nestýkali: žili v nepřátelství už staletí. Vyznávali sice stejného Boha Izraele, ale každé etnikum uctívalo Boha na odlišných místech a navzájem si byli jakousi nepříjemnou náboženskou a kulturní konkurencí. Žid, který procházel z jihu na sever či naopak právě přes Samařsko, musel s tímto nepřátelstvím počítat (srov. Lk 9,53). Bylo neslýchané, aby Žid oslovil Samaritána, kterým pohrdal. A nejen to: bylo přímo šokující, že Ježíš jako muž o něco žádal cizí ženu! Pro lidi tehdejší kultury něco nepředstavitelného. Ježíš se takto ponižuje, jako ostatně v celém svém lidském příběhu (srov. Flp 2,8), aby se dostal do blízkosti konkrétního člověka, k jeho srdci. Doslova potupně žebrá o ždibec pozornosti a vnímavosti, když žádá o trochu vody. Samařanka

Tady však nastupuje druhé dějové překvapení: Ježíš je dobrý pedagog, protože umí zaujmout. Žena, která hodlala načerpat vodu velmi spěšně, aby se s nikým nemusela potkat (vzápětí uvidíme proč), je zaujata Ježíšovým podivným chováním a dá se s ním do řeči. Pravda, brání jí v tom její zvyklosti, předsudky, také její zlé a zraňující zkušenosti s láskou, nejednota dvou znesvářených společenství… ale už s Ježíšem hovoří, je vtažena do děje. Zde se také vyjevuje ona obyčejnost Božího slova: Ježíš jako nepřátelský, zaprášený poutník oslovuje cizí ženu ve chvíli, kdy ona vůbec nehodlá s kýmkoli komunikovat – Boží slovo prostě vstoupí a JE ZDE, nárokuje si pozornost. Nepatrně, až pohoršlivě, ale je přítomno. Záleží na každém z nás, jestli mu popřeje sluchu. Tak tedy Ježíš, který jakožto vyžízněný poutník žebrá o žejdlík vody u ženy z odloučeného společenství, najednou přebírá iniciativu: „Kdybys znala Boží dar…“ Spasitel zcela převrací dosavadní průběh komunikace a ukazuje svou aktivitu tím, že nabízí ŽIVOU VODU. Nechce tedy pro sebe přijímat, ale dávat!

Ach, kdybychom znali „Boží dar“, bratři a sestry! Kdybychom docenili, co Bůh dává, ihned bychom jej úpěnlivě prosili, aby nám ustavičně zprostředkovával božský život, který jsme přijali ve křtu! Jak je důležité vracet se k okamžikům božského občerstvení, které nám už Ježíš vícekrát poskytl, abychom znovu zatoužili a Ježíše vskutku požádali o to, co může dát jedině on sám.

Žena prozatím vůbec nechápe. Živá voda je pro ni ona pramenitá voda ze studny, v protikladu ke stojaté vodě z cisteren, do nichž se zachytávala voda do zásoby. Samařanka si neumí srovnat v hlavě, že ten podivný židovský pocestný, který ji žádal o vodu, teď tutéž vodu nabízí, ačkoli ji nemá jak nabrat! Jak typické, že tato obyvatelka města Sychar poměřuje Ježíše svými očekáváními. Děláme to tak často i my, když si myslíme, že Bůh potřebuje ta naše lidská vědra, aby mohl udělat, co slibuje. Už Abrahám v reakci na Boží zaslíbení se táže Hospodina: Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer … Ach, nedopřáls mi potomka.“ (Gen 15,2n) A Hospodin dává Abrahámovi příslib tak veliký, že předznamenává Ježíšovo zaslíbení Samařance: „Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Pramen, který ustavičně tryská – a navíc po jednorázovém napití – tak je formulována Ježíšova nabídka! Nedivme se, že žena po takové pohodlné vodě skočí: „Pane, dej mi tu vodu…“ Prozatím jí nedochází, co je to za zdroj… Ve druhém čtení nám apoštol Pavel připomněl, že Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5) Jde tedy o tryskání Ducha svatého, nezničitelný a věčný božský dar, který je ustavičně k dispozici – Bůh nikdy svá obdarování nebere zpět, nikdy si nerozmyslí svou lásku, jeho pramen tryská do věčného společenství s ním! A pokud si připomeneme, že spolu s katechumeny objevujeme v tomto úryvku dar křtu, je právě křestní voda, která nás jednou provždy obmyla, pramenem našeho Božího dětství, věčného společenství s Bohem. „Patříš ke Kristu navěky“, zaznívá nad každým pokřtěným ve chvíli královského pomazání. To je dar neviditelný, ale reálný a nade všecko cenný!

Žena prozatím nezná tento „Boží dar“, takže její prosba je poněkud sobecká: aby už nemusela chodit čerpat – ukazovat se mezi lidmi, řekli bychom dnes, přímo na náměstí. Ale ona zatouží a Ježíše poprosí. A Kristus Pán jako by na tuhle prosbu čekal. Ve skutečnosti toho po nás mnoho nechce, protože on vždycky mnohem víc dává, než požaduje. Potřebuje pouze naše svobodné pozvání, ačkoli nedokonalé, uvízlé v naší nechápavosti a hříšnosti, ale upřímné a pravdivé: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Zj 3,20) A okamžitě začne jednat – asi tak, jako když vpustíme do bytu návrháře či uklízečku, ke svému kolu opraváře nebo ke svému článku jazykovou korekturu – vtrhne bez rozpaků přesně tam, kde je problém a kde je třeba začít: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ To je velmi nepříjemné! Takové bolestné překvapení! Proč se Ježíš zaměřuje na její vztahový život? Právě proto, že v něm se projevovala její životní bezradnost, její žízeň po lásce, její touha, špatně zaměřená, zklamaná a tolikrát zraněná! Proto byla tahle žena v řečech, proto nechtěla chodit čerpat vodu na veřejném místě v běžný čas, kdy by potkávala tolik lidí… Ježíš se vrací přesně tam, odkud ona chce utéci. Jak je Boží působení leckdy nepříjemné a dráždivé. Potřebujeme očistit. Blokujeme Pánův příchod k nám vším tím, co se v nás nakupilo, co nám přerůstá přes hlavu a čím obalujeme své srdce. Proto Ježíš musí nejprve vyřešit ženiny překážky, bloky, hříchy, a pak teprve může živá voda Ducha prosáknout do jejího nitra a kolovat v něm božským proudem (srov. Jan 7,37n).

Úctyhodná je tato hříšná žena v tom, že tenhle prapodivný rozhovor nevzdá: neuteče, neurazí se, ale pochopí, že Ježíš je skutečný prorok – v sázce je totiž, jestli náhodou není větší než praotec Jákob, který daroval tuhle studnu; tedy jestli neexistuje něco a někdo víc, než dárce pozemské pramenité vody. Žena ponenáhlu přichází na to, že „zde je někdo víc než Jonáš“ (srov. Mt 12,41), že je zde skutečný prorok pro současnost. A tak se začíná ptát na to, co je důležité pro ni a nač očekává prorockou odpověď: spor mezi Židy a Samařany o uctívání Boha na tom pravém místě – Jeruzalémský chrám, či hora Garizim? Ježíš zdůrazňuje, že pravé uctívání bude zcela oproštěno od těchto náboženských šarvátek o správné místo kultu a že se bude odehrávat v duchu a v pravdě. Právě tento dialog o náboženské praxi přivádí ženu k myšlence na Mesiáše, který má všechno objasnit. Jakmile Ježíš vyznává, že on je tím Mesiášem, žena všeho nechá a odchází do města zavolat své spoluobčany. Ukazuje tak, že přes svou hříšnost a zmatenost je připravená; že očekávání Mesiáše formovalo mysl a srdce tehdejších lidí tak, aby ho mohli přijmout. A tahle žena, která se všech stranila, najednou nechává džbán džbánem a odchází do města, aby zavolala všechny k Ježíšovi! Nebojí se už řečí, protože našla smysl, našla pramen, našla Život. Je podobná celníku Zacheovi, který při setkání s Ježíšem přijal jeho výzvu, seskočil ze stromu a s radostí přijal Ježíše před zraky všech reptalů v davu (srov. Lk 19,2-7). Vždyť ona snad potkala Mesiáše! To je senzace, nad kterou není. Tahle pohrdaná žena najednou může tolik znamenat, protože přináší tu nejzásadnější zvěst, na kterou lidé Ježíšovy doby tolik čekali! Je krásné, jak Ježíš ty ponížené svou přítomností povyšuje (srov. Lk 1,52).

Všimněme si touhy, s níž tato novopečená misionářka touží sdílet svou zkušenost s Ježíšem. To je vpravdě lidské. Bůh s tímto projevem našeho prožívaného lidství počítá a nabízí nám svou přítomnost ve společenství církve, v liturgii, v modlitbě, v eucharistii… A zároveň potřebuje, aby někdo k němu to společenství lidí přivedl! Ježíš má stále co říci každému z nás – ale pokud nebude těchto Samařanek, které se svou zkušeností s Ježíšem jdou do světa a strhnou druhé k tomu, aby k Ježíši přišli, může se Kristus Pán u těch našich studní rozkrájet dychtivou žízní po našem vyprahlém srdci! On tolik touží po nás, protože my jej tolik potřebujeme!

A účinek mise této samařské ženy je nevídaný: „Mnoho Samaritánů v něj uvěřilo pro řeč té ženy.“ Občanka pochybné pověsti přivádí druhé ke Kristu a pak už se stará Ježíš, aby svým slovem zasáhl srdce posluchačů. Ti jej prosí, aby zůstal – podobně jako Emauzští (srov. Lk 24,29), když ve svém srdci poznávají, že přítomnost neznámého poutníka tolik potřebují, protože jim rozehřívá srdce zchladlé zklamáním a skomíráním víry. Samaritáni v nenápadném židovském poutníkovi rozpoznávají moc Božího slova, tak jako lidé na mnoha jiných místech evangelií. „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68), prohlašuje za celý sbor Dvanácti apoštol Petr. A dokonce služebníci velerady, vyslaní za Ježíšem, aby ho zatkli, se vracejí s prázdnou, uchváceni jeho slovem: „Nikdo nikdy  tak nemluvil.“ (Jan 7,46) Celé „zástupy žasly nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo mám moc.“ (Mt 7,29) Apoštol Jakub zve všechny „Samařany“ všech dob, všechny zájemce, které k cestě za Kristem podnítili jejich bližní: „V tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.“ (Jak 1,21) A Ježíš sám zaslibuje: „Kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (Jan 5,24)

A na chvíli ještě pozorujme počínání učedníků. Přicházejí z nákupu a prosí Ježíše, aby si vzal něco k jídlu. On je však zastaví pro ně zcela nepochopitelnou větou, podobně jako před chvílí udivil Samařanku: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.“ Však si to představme: Ježíš, plný dojmů z obrácení té ženy, čeká s touhou na příchod dalších obyvatel města, a učedníci začnou hovořit o jídle – Ježíš jim touto tajemnou větou zvěstuje, co připomněl i Pokušiteli na poušti: „Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ (Mt 4,4) Ježíš tak božským slovem od Otce sytí druhé i sám sebe ve svém pokorném lidství. Vždyť apoštolům zdůrazňuje: „Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo.“ Ježíš jednoduše uměl vidět priority. My se často honíme výhradně kolem kusu žvance a zajištění našich přirozených potřeb… A Kristus Pán obrací náš pohled na dílo spásy a zdůrazňuje: „Pole jsou už bílá ke žním!“ Tady jsou příležitosti ke sklizni v lidských srdcích – to jsou pravé žně! O co se to staráte? Pravá úroda je jinde než na polích a ve stodolách! Posaďte se ke studnám a hovořte s lidmi o jejich životě, o jejich víře, o jejich vztazích a zaslibujte Ježíšovo navštívení! A Bůh otevře jejich srdce nezkrotnému proudu Ducha…!

Můžeme se v pohledu na rozebrané evangelium ptát, jaké překážky v sobě nosíme: z minulosti či současnosti, své sobectví, představy, málo času a prostoru pro Pána, pouze svoje priority, a ne ty Boží… Je toho dost, přes co se Pán častokrát nemůže dostat, aby v nás rozproudil onen pramen živé vody… Najděme si prostor a s ochotným srdcem usedněme s Pánem u studny naší uspěchanosti, strachu, nervozity, bezradnosti, předsudků a nechápavosti… a nechme se oslovit jeho závratnou nabídkou toho, po čem ve skrytosti žízní duše nás všech!

P. Vojtěch Janšta

f t g m

Smartlook