Velikonoční přání
Sestry a bratři!
Nemám rád, když diváci odcházejí ze stadionu dříve, než skončí utkání – děje se to v situaci, kdy už je zápas jasně prohraný. Vyznívá to ovšem tak, že fanoušci jsou se svými týmem soudržní tehdy, když se daří, když se jim to líbí, když jim to dává dobré pocity z vítězství; ale když se nedaří a nějaké utkání se pokazí, nevytrvají a utíkají od zklamaných nadějí a hořkých pocitů pryč domů. Jenže fanoušci jsou součástí týmu – ne sice ústřední a nepostradatelnou, ale přesto docela zásadní: vždyť právě oni tvoří zájem o hru, oni ženou své oblíbence do boje a k vítězství. Netečný divák, který není vtažen do zápasů, je poloviční divák.
Snadno si zvykáme, že jsme diváci mnoha věcí kolem sebe, kterým můžeme přihlížet, pokud je to pro nás zajímavé, ale můžeme z toho kdykoli vystoupit. Avšak nelze být diváky ve svém vlastním životě, zvláště ve vztahu s druhými a s Bohem.
Číst dál: Homilie na Zelený čtvrtekCo myslíte: Trestá nás Bůh? Obvykle se to tak říká: „Pán Bůh měl potrestal.“ Nebo: „Uvidíš, Pán Bůh tě potrestá!“ Pokud je trest spravedlivá odplata za to, co jsme spáchali, tedy že pykáme bez slitování, pak nás Bůh rozhodně netrestá! Ale trest je také cestou nápravy, šancí na proměnu, polepšení. A tady Bůh jistě pracuje na tom, abychom se poučili, zpokorněli, změnili se, obrátili apod. Bůh nás tedy spíše vychovává vším, co se nám děje, aby nás přiváděl na správnější cestu. Trestáme se především sami – následky svých hříchů nebo hříchů druhých.
Když však čteme starozákonní příběh o potopě, vypadá to, že Bůh skutečně spravedlivě trestá: rozhodne se totiž skoncovat se stvořením a zahubit lidstvo, které je zkažené a plné bezpráví. Opravdu chceme věřit v takového Boha, který ničí to, co stvořil, a lituje toho, co udělal? (srov. Gen 6,6)
Číst dál: Homilie o 1. neděli postníHomilie na 4. neděli v mezidobí B
Sestry a bratři!
Naše bohoslužby jsou veřejné, tzn. že nikdo nezamyká dveře a každý může do kostela vstoupit, aby viděl, co se zde odehrává. Křesťanství není tajnůstkářským spolkem, který provádí tajemné rituály skryté zrakům běžných smrtelníků. Zřetelně to vyjadřuje konstatování dnešního evangelia, že Ježíš působil ve městě Kafarnaum: z vesničky Nazareta přichází do města a vstupuje do středu dění, do synagogy, podobně pak obchází jiná města a vesnice. Ježíš sám před Pilátem potvrzuje: „Já jsem mluvil k světu veřejně.“ (Jan 18,20). I církev je tedy pro svět, ve světě a otevřená světu. Avšak také v sobě nese, střeží a prožívá tajemství víry. Proto ne vše je v církvi pochopitelné pro všechny a na první pohled. My jakožto věřící se ovšem máme učit tato tajemství chápat. Mši svatou může každý pozorovat na obrazovce, její hluboký smysl se však otevírá jen tomu, kdo žije s Kristem. Jedním z takových tajemství, které dnešní svět vidí, ale nechápe, je i kněžský celibát. Kněží žijí ve světě veřejně, jejich způsob života je však tajemstvím, jemuž je možno porozumět jen ve světle víry. Kvůli nepochopení světa a kvůli politováníhodným kněžským zradám pak různí samozvaní mluvčí světa i církve vykřikují, že by celibát měl být zdobrovolněn, ne-li zrušen. Jako věřící bychom však měli ve světle evangelia chápat tajemství toho, co kněží žijí. Pojďme si proto několik věcí připomenout a vysvětlit.
Číst dál: Nedělní homilie - k aktuálnímu dění a otázkám v církviI. Bohoslužby a svátosti
Křty: 17 (loni 24, předloni 33), z toho 12 z Bohuslavic, 3 ze Závady, 2 z Bělé; jeden křtěnec byl dospělý, jedno dítě ve věku 4 let a ostatní děti do jednoho roku života. Svatby: 5 v Bohuslavicích. Prvokomunikanti: 27 z Bohuslavic, 4 ze Závady a 9 z Bělé; připravuje se nyní 18 dětí z Bohuslavic a ze Závady. Svátost biřmování byla udělena 22 osobám z farnosti. Počet rozdaných svatých přijímání se pohybuje okolo 35 tisíc.
Navštěvoval jsem během roku (pravidelně či jednorázově) cca 30 starých a nemocných s udílením svátostí. Pohřby: 27, z toho 13 v Bohuslavicích, 4 v Závadě a 10 v Bělé.
Číst dál: Bilance – ohlédnutí za rokem 2023 v bohuslavické farnostiSestry a bratři!
Také se Vás lidé ptají: „Co říkáte na tu střelbu v Praze?“ Nu co na to říct kromě toho, že je to hrůza… Ale vzhledem k tomu, že se dál tážeme druhých či sami sebe, abychom se s trýznivou událostí nějak vypořádali, připadá mi užitečné říci k tomu nyní více – právě ve světle naší víry.
Především nám taková tragédie připomíná – jak zdůrazňoval v době covidové papež František – že jsme všichni na jedné lodi, že se osudy lidí prostupují, že se to týká nás všech – jistěže v různé míře. Ale jsme přece všichni lidé, navíc tvoříme obyvatelstvo jednoho státu, jsme národ jedné řeči atd. Zasahuje nás to, co se děje kolem nás, ačkoli se to (naštěstí!) neděje přímo nám nebo našim blízkým. Ale proč nás to zasahuje? Ze soucitu? Ze strachu, co bude dál? Kvůli návalu beznaděje ze zla, kterému čelíme? Protože je to čerstvé, náhlé a neobvykle silné? Vždyť je na světě i kolem nás tolik hrůzných jevů! Lze snad říci, že je menší tragédie, když ozbrojené komando přepadne křesťanskou vesnici v Africe, zastřelí, koho najde, všechno vyloupí a zapálí? Nebo když v naprosto nesmyslné válce ničí bomby jeden dům a jeden život za druhým? Nebo když si zemětřesení nebo havárie autobusu či letadla vyžádají desítky či stovky mrtvých? Anebo když děti žijí v ustavičném strachu z násilnického rodiče? Když se bezradný živitel rodiny musí dívat, jak mu děti hladem chřadnou před očima? Když si někdo vezme život a zanechá po sobě zoufalé blízké? Na leccos si zvykneme, časem asi na všechno, co se nás přímo netýká… Je to ostatně přirozený způsob, jak žít bez tísnivého strachu – vždyť přece toužíme po spočinutí v pokoji a bezpečí. Někdy se ovšem, zvláště v naší blahobytné evropské společnosti, snažíme utéct od všeho obtížného a pohodlně zapomenout, ba přímo lhostejně a sobecky chodit kolem všech nesnází a trápení… hlavně když nám je dobře; a pak nás takové události tím silněji vytrhnou z nafouklé bubliny nevšímavosti. Na jedné straně tedy nemáme být pohodlně neteční k utrpení světa. Na druhé straně se ovšem nemáme úzkostně hroutit ze všeho, co zlého se ve světě děje. Jak na to? Zdůraznil bych dvě myšlenky:
Číst dál: Homilie o 4. neděli adventní - k aktuální pražské tragédiiSestry a bratři!
Předevčírem skončil židovský zimní svátek Chanukka, při němž se v průběhu osmi dní zapalují postupně svíce na osmiramenném svícnu jako připomínka posvěcení obnoveného chrámu v Jeruzalémě v roce 164 př. Kr. K tomu se váže také jeden židovský příběh:
Jeden mladý Žid byl velmi šikovným obchodníkem a brzy zbohatnul. Začal proto jezdit za obchodem a bohatnul dál. Kvůli takové práci už neměl čas na modlitbu, dodržování svátků a návštěvu synagogy. Říkal si však, že je přece Židem dál, přispívá na židovskou obec, a pokud má někdy čas, tak se i pomodlí; ale hlavně pracuje, to přece musí Pán světů pochopit… Jednou uviděl na cestě ležet v blátě plačícího malého chlapce – byl v otrhaných šatech a kolem něho se povalovaly střepy džbánu. Sehnul se k němu a okamžitě se umazal blátem a olejem. Chlapec mu vyprávěl, že jsou doma velmi chudí, a tak otec rozvažoval, zda má za poslední peníze koupit jídlo nebo olej do chanukového svícnu. Ale pak se rozhodl, že důležitější je olej pro slavení svátku. Chlapec pro něj šel se džbánem, ale při návratu uklouzl a džbán rozbil. Obchodníkovi v tu chvíli bylo, jako by mu někdo probodl srdce, a řekl si: „Co jsem to za člověka, že pro obchod zapomenu na to, kdo jsem, když tito chudáci nezanedbali chanuku, ačkoli se museli zříci jídla. Odpusť, Svatý Izraele!“ Zvedl chlapce a postaral se o něho i o jeho rodinu. A dál už žil jako zbožný Žid. Doma ve svém velkém pokoji měl v pozlacené míse uložené střepy z onoho džbánu. Byla to pro něj stálá připomínka jeho prozření. A svůj příběh rád vyprávěl všem, kteří jej přišli navštívit.
Číst dál: Homilie o 3. neděli adventní