Vítejte na stránkách naší farnosti
Promluva ze mše svaté o slavnosti 100. výročí farnosti
- neděle v mezidobí C
Sestry a bratři!
Nepamatuji si, že bych kdy byl účasten oslavy 100. narozenin. Na devadesátinách i pětadevadesátinách už jsem měl tu čest být… Nejspíš někteří z vás však takovou vpravdě kulatou oslavu zažili. Takto vysoký věk vzbuzuje obdiv a úctu. Nicméně dotyční věkovití oslavenci častokrát naše pozitivní pohledy a pocity nesdílejí – spíše prohlašují, že už není co slavit, že se sotva vlečou, jíst už jim nechutná, dlouho že už tady nebudou, je zbytečné utrácet za velkou oslavu, to ať se za něj raději všichni pomodlí a někdy přijdou na návštěvu, ať si mohou spolu v klidu popovídat. My dneska slavíme 100 let farnosti a tyto odmítavé pocity patrně nesdílíme – vždyť to má být radostná oslava, nikoli poslední velké setkání před pohřbem. I takový příběh se ovšem vypráví, jak jeden farář, zklamaný a bezradný ze své skomírající farnosti a z netečných farníků, vyhlásil pohřeb farnosti – na konkrétní den a hodinu. Samozřejmě se v daný čas shromáždili zvědaví farníci, aby viděli, co se bude odehrávat. Byl otevřený kostel a vpředu stále rakev, jako obvykle při pohřbu. Farníci se nedočkavě řadili do fronty, aby zjistili, kdo v té rakvi leží. Když pak se podívali, odcházeli zamyšlení z kostela. V rakvi nebylo nic, jen veliké zrcadlo, takže každý, kdo se do rakve podíval, uviděl sám sebe. Každý z farníků měl podíl na úhynu farnosti. Tohle však přeci nemůže být náš případ, neplánujeme, že farnost brzy pohřbíme, ani to tak nechceme a necítíme. Co tedy vlastně dnes slavíme a proč jsme se sešli k této události 100. výročí farnosti?
K pochopení nám může pomoci dnešní evangelium. Je v něm stále řeč o oslavě: pastýř slaví nalezení ztracené ovce, žena slaví se svými sousedkami nález ztracené mince, otec slaví návrat svého ztraceného syna. Ústřední událostí je tedy nalezení. Nicméně ne každý přistupoval k tomuto nalezení se stejnými pohnutkami. Pro zmíněné služebníky milosrdného otce to byla nejspíš vítaná kratochvíle, kdy měli pohov od náročné práce: najednou zazněla hudba, rozvířil se tanec, jedlo se, pilo a hodovalo… Takto by přece šlo i naše výročí tady na hřišti slavit bez hlubšího smyslu: máme jídlo, pití, hudbu – ten tanec nevím, to bude záležet na vás – tak se radujme a oslavujme, protože je to příjemné v takovém krásném počasí, ačkoli vlastně nevíme ani co a proč bychom měli oslavovat… Ostatně jeden z oněch služebníků vysvětluje staršímu bratrovi, který se vrací z pole, důvod oslavy po svém: „Tvůj bratr se vrátil a otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.“ Nedivme se, že se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Zdravý návrat zbloudilého a rozmařilého syna rozhodně nebyl důvodem pro takovou oslavu. Otec sám pak svému staršímu synu vysvětluje opravdový důvod: „Tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.“ To je něco úplně jiného: tady jde o bytostnou obnovu, nový začátek, pravou záchranu, jakési vzkříšení tohoto navrátilce! To je zcela zásadní nalezení!
Známe heslo „ztráty a nálezy“. Shromažďuje a vyvolává se to, co někdo někde zapomněl a rád by to opět našel. Tyto věci hledáme vždy kvůli sobě – asi po mobilu či peněžence se budeme pídit, ale – jak velí zkušenosti táborových a víkendových organizátorů – ztratí-li se trička, čepice, boty i bundy, nikdo po nich častokrát ani neštěkne, protože máme dostatek jiných věcí. Zkrátka ztracené věci nehledáme kvůli nim samotným, jako by nám snad bylo líto, že jsou bez majitele, ale kvůli tomu, že chybí nám. Jestliže však ztrácí a nalézá Bůh, je tomu úplně jinak: jde mu totiž ne o sebe, ale o nás! On ztrácí a nalézá kvůli nám! Podívejme se tímto pohledem na příběh o marnotratném synu. Tento nezdárný synáček požádá svého otce o dědictví. Jak neslýchaná drzost – vlastně dal svému otci najevo, že už je pro něj mrtev, že už ho zajímá jenom to, co po něm zbude. A otec mu dědičný podíl poskytne, čímž ho ztratí. To je veliké drama Božího jednání, které mnohokrát nechápeme, nad kterým se pozastavujeme a snad leckdy to Bohu i vyčítáme: proč tohle dopustil, „jak se na to Pánbůh může dívat“, a „kdyby byl nějaký Pánbůh, tak by se tohleto nemohlo dít“… Buďme si jisti, že Bůh se nad takovými ztrátami trápí mnohem víc než my! Ale dovolí tuhle ztrátu proto, aby mohl syna získat zpět. Kdyby ho vyprovodil z domu s peprnými slovy a odsuzujícím komentářem, nebo kdyby ho nechal v baráku hlídat jako zvěř, své dítě by ztratil nadobro – syn by vnitřně od takového otce natrvalo utekl. To je pohoršení, které Bůh riskuje a dopouští, pohoršení kříže, s nímž pro nás ztrácí všechno, i sám sebe. Protože ve své všemohoucnosti a lásce může neporovnatelně více než my a vidí mnohem dál, vidí do srdce člověka, sleduje jeho spásu, dokáže dát větší šanci a vytěží vždycky to lepší, ačkoli to tak na první nebo i desátý pohled vůbec nevypadá. Co se nám jeví jako nenávratná ztráta, je často pro Boha účinnou cestou k opravdovému nalezení. Stačí, aby se této podané ruky člověk aspoň trochu a nějak chopil. Tak to učinil i onen mladší syn, když obrátil svou tvář k otci – konečně! Dosud od něj prchal, nyní se k němu vrací. A otec? Otec mu vybíhá naproti, když je ještě daleko. Tím zcela jasně říká: ujdi, co můžeš, a co nemůžeš ujít sám, ujdu já za tebe. Vždyť na Kalvárii ušel Kristus za nás celou naši bludnou cestu hříchu až k smrti.
Všimněme si, že při setkání otec svého vracejícího se syna obejme a políbí. Neříká vůbec nic – až potom služebníkům udílí rozkazy a rozdílí práci. Syna však přijme bez jediného slova. Díky tomuto přijetí dostává syn odvahu k vyznání a vyjádření lítosti. Tak mě napadá, že kdybychom méně kecali, brblali, nadávali, kritizovali, vyčítali, poučovali a pomlouvali; a více milovali, objímali, přijímali, pomáhali a odpouštěli, mohly by být i leckteré naše ztracené vztahy znovu nalezeny. Brblá a vyčítá až ten starší syn, který sice navenek nic neztratil, ale také svého milujícího otce nikdy nenalezl.
A tak tedy, bratři a sestry, nyní už můžeme s radostí říci, že právě proto slavíme výročí farnosti. Farnost je totiž takový dům, kde se nebeský Otec ustavičně raduje z návratů a nalezení svých dětí a řádně to se všemi slaví. To jsou ty „ztráty a nálezy“ nás, kteří jsme pro našeho Boha cenní nade vše. Kolik asi za těch 100 let nastalo různých ztrát – ztrát majetků, domů, hospodářství, ztrát životů, ať už za války, při neštěstích a úrazech nebo v důsledku nemocí, ztrát porozumění, vztahů a rodin, ztrát úcty, lásky, víry, čistoty srdcí… Každý, kdo tyto ztráty se zármutkem prožívá, má podíl na soucitu nebeského Otce, který se rmoutí nad zblouděním svých synů a dcer. Ale jedním dechem dodejme: kolik se zase uskutečnilo nalezení: skrze odpuštění, smíření, obrácení, sílu k obnově; kolik proběhlo zpovědí, svatých přijímání, kolik to bylo růženců, pobožností, májových, křížových cest, požehnání, poutí, smíření na úmrtním loži; kolik zemřelých objal nebeský Otec svou láskou a něžně převedl do radosti věčného života... Ano, Bůh ustavičně slaví návraty svých dětí. V Ježíši Kristu může každý plně nalézt sebe sama a nemusí se bát návratu do Boží náruče. Vskutku platí, co zdůrazňuje otec v dnešním podobenství: „Máme proč se veselit a radovat“ – protože farnost je stálé nalézání toho, co se tolikrát zdá nenávratně ztraceno. To je radostná zvěst o blízkém Bohu, která má vyzařovat z každého farního společenství. V takové radosti z nalezení promlouvá dnes také apoštol Pavel: „Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník … Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já mezi ně patřím na prvním místě. Ale právě proto jsem došel milosrdenství, aby tím Ježíš Kristus na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost.“
Sestry a bratři, Bůh si nenechá kazit radost ze svých dětí ani našimi nedokonalostmi a hříchy. Napodobujme ho! On vidí dál a více než my – můžeme se mu přiblížit skrze živou naději v jeho mocné působení. Buďme s ním radostní a trpěliví. Kéž skrze tuto naši osobní i společnou farní radost z víry a milosrdnou shovívavost mohou jakkoli ztracení nalézat cestu k Pánu, který je stále uprostřed nás a nevytratí se ani po stu, dvou stech či po tisíci letech. Vždyť nás ujišťuje: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) Amen.
P. Vojtěch Janšta
